Co se stalo s největším vrtulníkem na světě Mil V-12, který měl za úkol převážet jaderné zbraně?

Myšlenka přepravy jaderných a mezikontinentálních balistických raket pomocí vrtulníku nebyla tak přitažená za vlasy. Nikdo nemůže popřít, jak bizarní mohla být někdy studená válka pro vojenskou leteckou techniku. Západ i Východ se neustále snažily překonat jeden druhého svými letadly, ať už šlo o stíhačky, bombardéry nebo dokonce vrtulníky.

Pokud by se válka někdy rozhořela, pak by obě strany nutně potřebovaly mít to nejlepší možné vybavení. Zejména Sovětský svaz přišel s několika dost šílenými nápady, přičemž dost z nich bylo naprosto zbytečných. Jeden šílený nápad Sověti měli a ten měl přesto jisté opodstatnění, píše server Hot Cars.

Sovětský svaz se chtěl vyhnout tomu, aby jeho rakety při přesunu po železnici zpozorovala americká špionážní letadla. Přišli s nápadem vytvořit obří helikoptéru, která by dokázala dopravit obrovský náklad na místo, vysadit rakety, vše potřebné a pak odletět. To by Američanům účinně znemožnilo zpozorovat sovětské rakety. Vojenská konstrukční kancelář přišla s modelem V-12, největším vrtulníkem, jaký byl kdy postaven. Nikdy by však nevstoupil do služby v ruské armádě.

Jak to všechno začalo?

Myšlenka přepravy jaderných a mezikontinentálních balistických raket pomocí vrtulníku nebyla tak vzdálená. Sovětský svaz už měl ve svém arzenálu několik docela velkých a výkonných vrtulníků, například Mil Mi-6. Objevovaly se různé koncepty. Uvažovalo se o mnohem větším Mi-6, stejně jako o vrtulníku v tandemovém uspořádání, podobně jako americký Chinook. Takže Mil přišel s monstrem s příčnou konfigurací, které jednoduše zastínilo všechny ostatní vrtulníky, které byly v současné době ve službě. Prototyp toho, co mělo být Mi-12, byl nazván V-12 a vypadal jako kombinace vrtulníku a letadla.

• 

Podrobnosti o modelu V-12

Příčné uspořádání eliminovalo potřebu ocasního rotoru a V-12 měl křídla s opačným sklonem, která nesla oba rotory. Tyto dva rotory se otáčely v opačných směrech, aby udržely stabilitu vrtulníku, což pomáhalo eliminovat reakční moment. Velká ocasní plocha pomáhala zlepšit manévrovací schopnosti V-12 při vyšších rychlostech a samozřejmě měla obrovský nákladový prostor. Ten mohl pojmout nákladní automobily, tanky, vojáky a nejrůznější zásoby. V-12 mohl být také snadno přestavěn i na civilní vrtulník, ale jeho hlavní úlohou by byl přenos ICBM.

Představa byla taková, že by transportní letadla dopravovala rakety na vzdálená letiště, kde by V-12 převzaly přepravu raket v ruských lesích. Bez zjevných známek toho, kam rakety putovaly, by Američané neměli tušení, kde Sovětský svaz svůj obrovský arzenál skladuje. A to by přirozeně Spojeným státům dělalo velké starosti. V-12 se poprvé vznesl do vzduchu v červenci 1968 a veškerou nosnou sílu mu dodávaly čtyři turbohřídelové motory Solovjev D-25VF, které dohromady produkovaly 19 388 kw.

• 

Premiéra

Druhý prototyp se vznesl do vzduchu až v roce 1973, kdy celý rok čekal na motory v experimentálním výrobním závodě Mil v Panki. První prototyp se objevil na pařížském leteckém veletrhu v roce 1971 a již tehdy dosáhl světových rekordů, například v zvedání 44 tun užitečného zatížení. Zpočátku to s motorem V-12 vypadalo docela slibně. Předčil všechna očekávání, která do něj byla původně vkládána a zdálo se, že Mil přišel s docela pozoruhodným strojem.

V-12 se na oblohu dostal poměrně pozdě. Poprvé byl vymyšlen již v roce 1959 a trvalo téměř 10 let, než se dostal do vzduchu. Samozřejmě se vyskytly určité problémy týkající se letových vlastností vrtulníku, ale mnohé z nich se podařilo vyladit. Co ukončilo kariéru V-12 ještě před jejím začátkem, bylo to, že najednou nebyl potřeba. Na oběžné dráze byly nyní americké špionážní družice, které dokázaly pořídit mnohem více snímků sovětské země než špionážní letoun U-2. A počátkem sedmdesátých let vyvíjel Sovětský svaz ICBM, které byly dostatečně malé na to, aby se daly namontovat na speciální nákladní auta, která by se vyhnula fotografování tím, že by prostě jezdila kolem.

• 

Konec vývoje

V roce 1974 Sovětský svaz a Vojenská konstrukční kancelář ukončily vývoj motoru V-12. Vznikly tak pouhé dva prototypy a podnik Mil místo toho vyvinul Mi-26, který byl pro potřeby Sovětského svazu více než schopný. Pozoruhodné však je, že oba prototypy se stále dochovaly. První prototyp vlastní Mil dodnes a zůstává v jeho Moskevském vrtulníkovém závodě v Pank-Tomilinu.

• 

Druhý je mezitím vystaven v Ústředním muzeu letectva asi 8 km východně od Moskvy. Oba slouží jako připomínka toho, čeho byl Sovětský svaz schopen, a dodnes zůstávají největšími vrtulníky, jaké kdy byly postaveny.

Zdroj: hotcars.com