Česko se chlubí nejhezčí památkou na světě. Málokdo ji zná a v USA se o ní učí ve škole
Jeden z největších architektonických skvostů a nejkrásnějších domů na světě máme přímo u nás v Čechách. Víte, komu patří a co se v něm všechno odehrálo? Postavil jej Ludwig Mies van der Rohe, který se řadí mezi významné německé architekty, dosud je však uznáván také v Americe.
V Brně stojí jedno z mistrovských děl funkcionalismu, designového směru, který vznikl na počátku dvacátého století. Ten sází na strohost bez zbytečných dekorací a ozdob. Estetika se v něm přizpůsobuje praktičnosti. Prostor využívá skutečně na maximum, stavby vynikají taktéž materiálem, často bývají z oceli, chromu a podobně. Oblibu si získal rychle, to kvůli své univerzálnosti, která působila svěžím a moderním dojmem. Má však ale i své kritiky, kterým se nelíbí jeho chladný a uniformní vzhled, kdy nevynikne lidské teplo domova, ale ani osobnost samotného majitele. Našli se také lidé, jímž přišly podobné budovy dokonce až ohavné.
Tehdy platila za absolutní unikát
Brněnský dům, o kterém je řeč, si nechali postavit manželé Greta a Fritz Tugendhatovi, kterým se naopak funkcionalismus velmi zalíbil. Byli zámožní, a tak si najali špičku v oboru, německého architekta, kterým byl Ludwig Mies van der Rohe, aby se projektu zhostil. Zastihnout jej nebylo jen tak, Rohe totiž patřil už tehdy mezi jednoho z nejlepších v Evropě, později se proslavil také ve Spojených státech amerických, kam také roku 1938 přesídlil.
Stavba to byla ovšem velmi nákladná, měla stát kolem milionu německých marek, tedy asi osm milionů československých korun, a to z důvodu práce s nákladnými materiály. Například onyxu, který nesloužil pouze jako dekorace, v obývacím pokoji zároveň rozděloval prostor. Marocký kámen má však unikátní vlastnosti. Je totiž lehce průsvitný, když tak na stěnu dopadnou sluneční paprsky, kámen se rozzáří.
To ale nebylo všechno, dováželo se indonéské makassarové dřevo s nádhernou kresbou, dále se používalo dřevo dubové, potom chromovaná ocel, nikl, travertin nebo sklo. To sloužilo k vytvoření ohromných výsuvných oken, která se spouštěla do podlahy. Díky nim tak přechází obývací pokoj rovnou do zahrad. Okna mimochodem zdobily ještě závěsy z hedvábí.
Manželům zabavili vilu Němci
Výjimečný byl na tu dobu též systém vytápění, kdy se teplo provádělo po celém domě malými kanálky ve stěnách tak, aby se teplo šířilo v místnostech rovnoměrně. V jednotlivých pokojích totiž nebyla žádná kamna, nechyběla však v tu dobu nevídaná vytápěná podlaha. V roce 1930 byla práce dokončena – a Vila Tugendhat byla na světě. Manželé si ji ale dlouho neužili, pouhých osm let.
Ještě před podepsáním Mnichovské dohody museli z Československa v roce 1938 kvůli Němcům emigrovat, byli totiž židovského původu. Odstěhovali se do Švýcarska, odtamtud do Venezuely. Nakonec se rozvedli a Greta se vrátila zpátky do Švýcarska. A co se stalo s vilou? Ta padla do rukou gestapu, které ji zabavilo. Následně byla zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. Za socialismu ji ale čekalo znárodnění a přeměna na rehabilitační centrum pro děti. 26. srpna 1992 se v ní pak podepsala Dohoda o rozdělení Československa. O devět let později byla Vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.
Majestátní stavbě je už přes devadesát let, postavit ji trvalo přitom pouhých čtrnáct měsíců. Ve své době byla unikátem, který mohli sousedé manželům Tugendhatovým pouze závidět. Byť jim po válce už nebylo umožněno, aby se do svého domova vrátili, dnes do něj míří na prohlídky stovky návštěvníků. Budova prošla nákladnou rekonstrukcí, prozkoumat můžete jak místní interiéry, tak i zahradu. Ve vile zároveň probíhají nejrůznější edukační kurzy pro děti. Až tak někdy budete mít cestu, zajeďte se podívat do domu, který prožil skoro sto let českých dějin.