Postavili ji za 100 dní: Tato cesta v horách je technický zázrak, který nemá obdoby
Sledovat v Google Zprávách
Osmnáct ostrých serpentin, tunely vysekané přímo do skály a svahy tak prudké, že noha sama sjede na brzdu. Passo San Boldo na severu Itálie vznikl během sta dnů – a i po více než století z něj jde respekt. Není to jen vyhlídková silnice směrem k Dolomitům, ale také výjimečné inženýrské dílo spojené s první světovou válkou.
Průsmyk propojuje Valbellunu s oblastí Trevigiano v provincii Belluno. Dnes tudy projíždí hlavně turisté a cyklisté, občas motorkáři, kteří si chtějí projet jednu z nejzajímavějších horských cest regionu. Jen málokdo si při tom uvědomí, že silnice vznikala ve spěchu a pod tlakem frontových událostí.
První zásahy do trasy se objevily už roku 1914. Skutečný závod s časem ale přišel až o čtyři roky později. Rakousko-uherské velení potřebovalo rychle propojit týlové oblasti s bojištěm před rozhodující bitvou na řece Piavě. Rozkaz zněl jasně: klíčový úsek dokončit do sta dnů. A bez zbytečných odkladů.
Cesta sta dní jako vojenská nutnost
Rok 1918 znamenal pro celé Alpy obrovský nápor na logistiku. Bylo nutné přesouvat vojáky, materiál i zásoby, a horské stezky jednoduše nestačily. Inženýři proto navrhli řešení, které tehdy působilo skoro nemožně – silnici vytesanou přímo do skalního masivu.
Na stavbě pracovali místní obyvatelé, ženy i starší muži, a také váleční zajatci. Podle regionálních historiků šlo o tisíce lidí. Pracovalo se téměř nepřetržitě, někdy i za špatného počasí, bez techniky jakou známe dnes. Spěch byl cítit na každém kroku.
Podloží tvoří převážně vápenec. Ten se sice dá opracovat o něco snáz než jiné horniny, jenže zároveň hrozí sesuvy a praskání. Bylo potřeba skálu pečlivě jistit. Dělníci měli k dispozici hlavně ruční nástroje, dynamit a jednoduché navijáky. Nic víc.
Výsledkem je osmnáct serpentin, z nichž několik prochází tunely vyraženými přímo skrz skálu. Některé zatáčky mají tak malý poloměr, že větší auta musí téměř zastavit aby je vytočila. Právě díky těmto ostrým obloukům se podařilo překonat více než třísetmetrové převýšení na krátkém úseku.
Technické řešení, které nemá obdoby
Silnice stoupá rychle, ale díky soustavě těsných zatáček zůstává sklon ještě přijatelný i pro naložené vozy. Tunely jsou místy široké jen několik metrů, a tak je dnes provoz řízen semafory. Dvě auta by se tam minula jen velmi obtížně.
Klíčová byla stabilita celé konstrukce. Vznikly opěrné zdi i kamenné klenby, které rozvádějí tlak horniny do stran. Oblouková klenba, známá už ze starověku, tu sehrála zásadní roli – bez ní by tunely dlouho nevydržely. V kombinaci s rychlostí výstavby šlo o řešení, které v regionu nemělo obdoby. Odtud také přezdívka „cesta sta dní“, název který zůstal.
Kořeny trasy jsou ale starší. Podle archivů tudy mohla vést už římská komunikace. Ve středověku přes hřeben proudili obchodníci i dřevaři svážející dřevo do nížin. Moderní silnice tak navázala na dávnou tradici, i když v mnohem odvážnější podobě.
Dnes turistický magnet s přísnými pravidly
Po více než sto letech slouží Passo San Boldo veřejnosti. Region Veneto jej prezentuje jako jednu z nejmalebnějších horských cest široko daleko. Řidiči ale musí počítat s omezeními – v nejužších tunelech provoz řídí světla a rychlost je snížena.
Cyklisté berou výjezd jako sportovní výzvu. Prudké stoupání v kombinaci s ostrými serpentinami prověří kondici i techniku. Odměnou jsou výhledy na Dolomity, které figurují na seznamu UNESCO, a při dobré viditelnosti působí skoro neskutečně.
Na vrcholu stojí historická Osteria La Muda z roku 1470, údajně jedna z nejstarších fungujících hospod v Itálii. Připomíná, že tudy lidé procházeli dávno před érou asfaltu a automobilů, a že cesta měla význam už tehdy.
Když dnes projíždíte úzkým tunelem vytesaným do skály, snadno zapomenete na to v jakém spěchu vznikal. Přesto vydržel víc než století. Pokud se sem vydáte, nikam nespěchejte. Každá zatáčka tu totiž vypráví svůj vlastní příběh.
Zdroje: veneto.eu, dolomitiunesco.info, treccani.it, belluno.press
