Vývoj bombardéru F-111 nastal, když SSSR v roce 1960 sestřelil americký špionážní letoun U-2. Během Pouštní bouře byl F-111 nejúčinnějším bombardérem

Když Sovětský svaz v roce 1960 sestřelil americký špionážní letoun U-2, Pentagon si uvědomil, že v případě možného konfliktu se SSSR by vysokoletící bombardéry nemusely stačit. Tak se zrodila myšlenka rychlého, nízko letícího stroje, která se s pomocí řešení vynalezených NASA proměnila v F-111 – bombardér prošpikovaný novými technologiemi.

Po sestřelení špionážního letadla v roce 1960 si Američané uvědomili, že Rusové disponují raketami země-vzduch, které jim umožňují sestřelovat letadla ve výšce přes 18 km. V praxi to znamenalo, že plán vyslat nad SSSR během potenciálního válečného konfliktu pomalé, ale vysoko letící bombardéry B-47 už nebyl tak dobrý, píše portál Nationalinterest.

Velení amerického letectva proto dospělo k závěru, že je třeba urychlit práce na nízkoletících letounech, které by se dokázaly vyhnout nepřátelským radarům a systémům protivzdušné obrany, které v té době nebyly proti nízkoletícím letounům příliš účinné. Když se k tomu přidala skutečnost, že stíhací letouny si v malých výškách vedly také hůře, bylo jasné, že Američané naléhavě potřebují moderní jednotku tohoto typu. Tak se zrodil F-111.

Na vývoji letounu se z velké části podílela NASA. Koncem padesátých let agentura navrhla technologii křídla s proměnlivou geometrií, která upoutala pozornost amerického letectva a byla použita v jejich novém letounu. Letounu, který měl původně plnit i funkci klasického stíhacího letounu. Poté, co stroj nesplnil požadavky Pentagonu, byl však odsunut do role bombardovacího a útočného letounu. A byl to zásah, protože v této roli F-111 fungoval dokonale.

Velkou měrou se o to zasloužila již zmíněná křídla s proměnnou geometrií. F-111 byl ve skutečnosti prvním sériově vyráběným letounem této konstrukce, což výrazně zvýšilo jeho letové schopnosti. Pilot totiž mohl při vzletu nebo přistání křídla rozložit, což mu umožnilo startovat a přistávat z krátkých drah. I ve vzduchu bylo možné křídla složit, což vedlo k vyšší rychlosti letu, která přesahovala 2 500 kilometrů za hodinu.

F-111 se vyznačoval i řadou dalších inovací, včetně motorů s přídavným spalováním a nejmodernějšího radaru pro sledování terénu, který mu umožňoval létat nadzvukově a velmi nízko ve dne i v noci a za všech povětrnostních podmínek.

Mezi další nápady konstruktérů patří neobvyklé uspořádání pilotní kabiny, kde vedle sebe sedí pilot a důstojník zodpovědný za odjišťování stroje a obsluhu radaru. Zajímavostí je, že v F-111 nebyl klasický katapult – zde tuto funkci plnila samotná pilotní kabina, která byla součástí únikového modulu posádky. I to byl v tehdejším programu amerických vojenských letadel inovativní počin.

Pokud jde o bojové schopnosti stroje, mohl letoun nést jak konvenční arzenál, tak bomby s jadernou hlavicí. Do jeho výzbroje patřil také kanon M61 se zásobou více než 2 000 nábojů, v praxi však byl na palubě montován jen zcela výjimečně.

Letoun mohl být také vybaven speciálním zaměřovacím systémem, který mu umožňoval shazovat laserem naváděné bomby. Takové řešení se Američanům hodilo například během operace Pouštní bouře, kde byl F-111 nejúčinnějším americkým bombardérem. Letoun v průměru uskutečnil více než tři úspěšné nálety na jeden neúspěšný a společně s F-15E zničil více než tisíc iráckých tanků.

Celkem bylo vyrobeno 563 letounů tohoto typu, které byly z výzbroje americké armády vyřazeny v roce 1996. Zajímavostí je, že se jedná o jediný letoun v historii amerických ozbrojených sil, který sloužil bez oficiální přezdívky. Tu dostal až v den, kdy byl stroj odeslán do výslužby. Tou přezdívkou byl Aardvark, což je jméno afrického mravenečníka – zvířete s dlouhým nosem, které se skvěle zahrabává do země – vlastnost, která silně připomíná bojové vlastnosti letounu. Naproti tomu v australském letectvu, kde F-111 sloužil až do roku 2010, dostal stroj neoficiální název „Pig“ (prase).

Dnes lze tento stylový stroj obdivovat pouze v muzeu.

Zdroj: Nationalmuseum, Wikipedia, Nationalinterest