Švédský Stridsvagn 103 popřel jednu z největších nevýhod konstrukce tanku. Byl to první tank bez palebné věže po Druhé světové
Když se řekne tank, vybaví se nám konstrukce, která se v některých ohledech od doby, kdy tyto stroje debutovaly na bojišti, téměř nezměnila. Existují však i tanky, které se vyhnuly zažitým vzorům a zkusily něco nového. Jedním z nich je švédský Stridsvagn 103, jediný takový stroj postavený po skončení druhé světové války.
Stridsvagn 103 vstoupil do služby v roce 1967, ale příběh této konstrukce začíná o tucet let dříve, na počátku 50. let 20. století, píše server Popularmechanics. Tehdy švédská armáda zahájila práce na novém tanku nazvaném kranvagn (KRV), který měl mít hmotnost kolem 30 tun, moderní kanon a také vysokou pohyblivost a ochranné schopnosti posádky. Přibližně ve stejné době se Stockholm snažil zakoupit také britské tanky Centurion, které měly na papíře lepší výkony než KRV. Nakonec k takové dohodě došlo a tank KRV ukončil svůj život se dvěma zkušebními kusy.
Švédové však měli pocit, že ani Centurion zcela nesplňuje jejich požadavky, a tak bylo rozhodnuto o výrobě jeho nástupce, který měl vycházet z jedné ze dvou koncepcí. Anglo-americký plán počítal s nákupem 50tunového tanku z Velké Británie nebo USA, zatímco francouzsko-německý přístup předpokládal, že Švédsko pořídí lehké, přibližně 30tunové vozidlo s vysokou mobilitou. V roce 1956 se však na scéně objevila další myšlenka nazvaná Alternativa S, kterou představil inženýr Sven Berge a která se ubírala zcela jiným směrem.
Berge navrhl vozidlo, které mělo popřít jednu z největších nevýhod konstrukce tanku, palebnou věž. Z dokumentů, které Švédové získali při nákupu Centurionů, totiž vyplývalo, že většina ztrát obrněnců během druhé světové a korejské války byla způsobena právě zásahem tankové věže. Vozidlo navržené Bergem proto nemělo žádnou věž a jeho kanón byl zabudován do samotného vozidla. Tímto způsobem měl stroj mnohem vyšší míru přežití, zejména při palbě například zpoza kopce – část tanku viditelná nepříteli pak byla mnohem menší než v případě vozidla s klasickou palebnou věží.
Výhodou tanku byla také automatická převodovka a inovativní odpružení, které umožňovalo posádce vynikající a plnou kontrolu nad vozidlem. Byl to takříkajíc požadavek této konstrukce, která se koneckonců musela otáčet kolem vlastní osy, pokud chtěla zasáhnout nepřítele na bocích. Neobvyklá konstrukce Stridsvagna 103 také znamenala, že tank musel před střelbou zastavit, ale to podle Švédů nebyla příliš vážná nevýhoda. Koneckonců jejich zkušenosti s tanky Centurion ukázaly, že i tanky z jiných zemí se musely nejprve zastavit, pokud měla mít jejich palba přijatelnou přesnost.
Tank Stridsvagn 103, vybavený automatickým nabíječem, mohl navíc střílet každé tři sekundy a díky munici umístěné mimo prostor osádky nabízel ještě větší bezpečnost pro tři tankisty. Zpočátku však měli tank obsluhovat jen dva lidé, ale nakonec bylo množství úkolů ukládajících posádce příliš velké. Proto bylo přidáno další místo pro tankistu, který obsluhoval vysílačku a ovládal tank při jízdě vzad. Stridsvagn 103 byl také prvním sériově vyráběným tankem vybaveným turbohřídelovým motorem (později používaným v americkém Abramsu nebo sovětském T-80) a mohl překonávat i vodní překážky.
Tank byl veřejnosti předveden v roce 1963 a rychle vyvolal ve světě značnou senzaci a přitáhl pozornost samotného amerického prezidenta Johna F. Kennedyho, který o stroj projevil zájem. Nakonec se však kromě poznámky vypracované Robertem S. McNamarou, tehdejším ministrem obrany USA, v nic konkrétního nevyvinul. „Z hlediska nízké siluety, nižší hmotnosti nebo obojživelných schopností je jejich tank lepší než náš M60. Na druhou stranu není schopen jízdy a střelby současně. Naše armáda sice oceňuje přednosti švédské konstrukce, ale uvažuje o ní spíše ve smyslu obranně orientovaného stíhače tanků nebo samohybného útočného děla než tanku ve smyslu úkolů, které naše armáda pro tento typ vozidla stanovuje.“
Stridsvagn 103 vstoupil do služby ve švédské armádě v roce 1967 a byl tak úspěšným strojem, že zůstal ve službě až do roku 1997. Dnes lze tuto konstrukci obdivovat v různých evropských muzeích, od Velké Británie, Německa, Francie až po Dánsko, Austrálii a samozřejmě samotné Švédsko.
Zdroj: Popularmechanics, Wikipedia
