Kostitřas Východu: Kdo neřídil tuto kultovní škodovku, netuší, co znamená utrpení

Byla to legenda na kolech, která sice vozila půlku republiky, ale přitom dávala řidiči ochutnat každý výmol, každou zatáčku a každou poruchu na vlastní kůži. Mnozí ji milovali, ještě víc lidí ji proklínalo. Měla charakter, ale i spoustu much. A zatímco tehdejší technici se snažili záplatovat její chronické slabiny, uživatelé si zvykli jezdit s bednou nářadí v kufru.

Dnes má tahle mašina kultovní status, objevuje se na srazech veteránů, v retro filmech i jako pojízdná atrakce. Ale kdysi to bylo dělnické auto, sanitka, pohřební vůz, zásobovač i školní mikrobus. Kdo v ní nejel, přišel o kus československé reality. A kdo ji řídil, ten ví, co je to utrpení za volantem.

Jedno auto pro všechno

Škoda 1203, oficiálně vyráběná od roku 1968, byla jedinou tuzemskou dodávkou svého druhu. Měla sloužit všemu a všem, ať už šlo o záchranku, pohřební vůz, rozvoz rohlíků nebo školní výlet. Z jedné platformy vznikaly desítky verzí, od minibusu přes valník až po stylový „camper“. Právě univerzálnost se stala jednou z jejích hlavních předností. V praxi to však znamenalo, že šasi i technika byly permanentně na hraně.

Konstruktéři se s návrhem trápili přes deset let a když konečně přišel zelený signál ke spuštění výroby, bylo jasné, že jde o technologicky zastaralé auto ještě dřív, než opustilo linku. První kusy sjely z pásu ve Vrchlabí, ale kvůli omezené kapacitě se produkce brzy přesunula do Trnavy.

Motor byl hlavní slabinou

Základní pohonnou jednotkou byl čtyřválec 1,2 l s výkonem 47 koní. Už při prázdné dodávce šlo o trápení, plně naložená Škoda 1203 si o předjíždění mohla nechat zdát. Přehřívání motoru nebylo výjimkou, ale součástí „jízdního zážitku“. Ventilátor chladicí soustavy se spouštěl ručně, čímž vznikaly situace, kdy řidič při cestě do kopce držel volant, řadicí páku a zároveň hledal, čím roztočit chlazení.

Pozdější verze dostaly silnější agregát 1,4 l, přidala se pětistupňová převodovka a dokonce i kotoučové brzdy. Ale samotný rám a uspořádání se nezměnilo. Motor umístěný mezi sedadly v kabině se staral o pečení kolen řidiče a spolujezdce a při opravách znamenal nutnost rozebrat půl interiéru.

Bez nákladu byla dodávka velmi neklidná. Zadní tuhá náprava a listová pera způsobovala, že každé přejetí víka od kanálu rozechvělo celou karoserii. Při jízdě do zatáček měl řidič co dělat, aby vůz udržel na silnici. Jednookruhový brzdový systém se změnil až v roce 1986, kdy přišla dvouokruhová soustava.

Málokdo na ni vzpomíná rád

Přes všechny slabiny se z 1203 stala stálice československých silnic. Využívala ji státní správa, pošta, pohřební služby, armáda i sanitky. Lidé se s ní naučili žít, opravovali ji svépomocí a dědila se z generace na generaci. Kdo měl „stodvacettrojku“, měl auto na všechno, a taky se musel připravit na to, že se někdy nezastaví jen kvůli plánované zastávce.

Později, v 90. letech, se objevily modernizované varianty, přeznačené jako TAZ 1500. Ty dostaly nové nárazníky, světlomety, úpravy kabiny a občas i dieselové motory VW. Ale pod slupkou to byla stále tatáž kostitřaska.

Dnes za něj dáte desítky tisíc

Na veteránském trhu je dnes Škoda 1203 ceněna pro svůj retro kouzlo a ikonický design. Za vraky zaplatíte okolo 50–70 tisíc korun, renovované vozy nebo sanitky VB mohou stát klidně 130 tisíc i víc. Mezi sběrateli se těší čím dál větší oblibě a v posledních letech se dokonce objevují přestavby na obytné camper vany. Ať už na ni vzpomínáte jako na horor nebo jako na věrného společníka, jedno je jisté: kdo řídil Škodu 1203, už ho na silnici jen tak něco nerozhodí.