Největší plečka socialismu. Nechtěli v tom jezdit ani Poláci. Dnes se prodává za nekřesťanské peníze

V každé éře se najde auto, které si lidé navždy zapamatují. Někdy pro jeho spolehlivost, jindy pro krásu, a pak jsou tu případy, kdy si vůz vyslouží pozornost spíš posměchem. Právě takový model se dnes objevuje v internetových diskuzích jako absolutní dno socialistické éry, a to nejen v očích českých řidičů, ale i samotných Poláků, kteří ho měli na svědomí.

Diskuzní fóra jsou plná posměšných komentářů, kde se o něm mluví jako o „největší plečce socialismu“. Přestože si ho tehdy nikdo dobrovolně nevybral, dnes se tenhle bizarní kousek historie prodává za částky, které by leckomu vehnaly slzy do očí, tentokrát ale ne kvůli jízdnímu zážitku.

Skromný vůz z Varšavy neoslnil

Auto, které ve své době představovalo jeden z mála dostupných způsobů, jak se dopravit z vesnice do města a zpět, neslo jméno FSO Syrena. Polský automobil, vyráběný mezi lety 1957 a 1983, vznikl jako reakce na potřebu lidového dopravního prostředku. Měl být jednoduchý, levný, snadno opravitelný a dostupný pro běžného člověka. A právě tyto cíle se inženýrům v mnohém podařilo splnit, byť za cenu velkých kompromisů.

Syrena měla dvoudobý motor, zpočátku dvouválcový o objemu 746 cm³, později tříválcový s objemem 842 cm³. Výkon kolem 30 až 40 koní na lehkou karoserii vážící zhruba 700 až 950 kilogramů stačil na dosažení rychlosti kolem 100 km/h. V praxi to ale znamenalo poměrně hlasitou, mírně kouřivou a fyzicky náročnou jízdu, která však tehdejší uživatele příliš nepřekvapila, nic lepšího totiž často nebylo.

Řízení vyžadovalo trpělivost

Jednou z vlastností, na které bývalí majitelé Syreny vzpomínají nejčastěji, je nekomfortní a nepřesné řízení. Auto nemělo posilovač, volant kladl odpor, a navíc měl značnou vůli. Především při pomalém manévrování ve městě nebo na parkovišti bylo potřeba vynaložit nemalou sílu. Ve vyšších rychlostech pak působilo řízení nejistě.

Podvozek byl tuhý, odpružení jednoduché a brzdná soustava odpovídala standardům doby, tedy bez jakékoliv asistence, a výhradně s bubnovými brzdami. Převodovka byla původně bez synchronizace, což znamenalo nutnost řadit s pomocí tzv. meziplynu, jinak se jednotlivé stupně nedaly hladce zařadit.

Vznikl i pick-up pro statečné řemeslníky

Nejrozšířenější verzí byla Syrena 105, vyráběná od roku 1972. Oproti předchozím modelům nabídla několik modernizací, zejména klasicky otevírané dveře (dřívější modely se otevíraly do protisměru jízdy), mírně upravenou karoserii a o něco pohodlnější interiér. I přesto zůstávala výbava strohá, topení, rádio, nebo zapalovač byly často luxusem.

Syrena ale nevznikala jen jako osobní auto. V průběhu 70. let se objevily také verze Bosto (malá dodávka) a R20 (pick-up), které využívali zejména řemeslníci, pošty nebo zemědělské podniky. Technika zůstala víceméně stejná, jen karoserie byla přizpůsobena nákladnímu prostoru. Tyto verze dnes patří mezi sběratelské rarity.

Zajímavou kapitolou zůstává Syrena Sport, sportovní prototyp představený v roce 1960. Šlo o nízký, aerodynamicky tvarovaný vůz s laminátovou karoserií, nezávislým zavěšením všech kol a plánovaným boxer motorem. Vizuálně šlo o auto, které by se neztratilo ani na západě, a právě to byl problém. Vedení státu projekt označilo za zbytečný luxus a zastavilo jeho vývoj. Originál byl zničen, do sériové výroby se Syrena Sport nikdy nedostala. Dnes existuje několik amatérsky postavených replik podle archivních fotografií a plánů.

Dnes se prodává za statisíce

Přestože byla Syrena dlouho vnímána jako vozidlo z nouze, její hodnota na trhu s veterány výrazně vzrostla. V současnosti lze nejlevnější, pojízdné kusy sehnat zhruba od 40–50 tisíc korun, ovšem vozy ve slušném stavu s původními díly a zachovalým interiérem se běžně prodávají za 150–250 tisíc Kč. Plně renovované exempláře pak mohou dosáhnout cen přes 400 tisíc, a výjimkou nejsou ani částky vyšší, zejména u méně rozšířených verzí nebo replik Syreny Sport.