Vylepšená verze sovětského největšího vrtulníku na světě. To je Mil Mi-26T2
Mil Mi-26 (V kódu NATO „Halo“) je sovětský, resp. ruský super těžký transportní vrtulník z konce 70. let 20. století. Jedná se o nejtěžší, největší a nejvýkonnější sériově vyráběný vrtulník.
Tento vrtulník byl zkonstruován na základě požadavku letectva SSSR na těžký víceúčelový transportní vrtulník. Vznikl kompletním přepracováním základní konstrukce vrtulníku Mi-6, kdy byl rozšířen trup, zesílená strukturální pevnost, přepracován ocas a stroj byl následně osazen výkonnějšími motory D-136, každý o výkonu 8360 kW. První prototyp stroje vzlétl 14. prosince 1977. Do výzbroje sovětské armády se dostal až roku 1983.
Vrtulník má rozsáhlý nákladní prostor s kapacitou 80 plně vyzbrojených vojáků nebo 25 000 kg nákladu. Je určen převážně k týlové podpoře, na transport vozidel a dělostřelectva. Stroje se používají také pro civilní účely, například jako dopravní či k hašení požárů.
Během katastrofy v Černobylu v roce 1986 shazovaly vrtulníky Mi-26 tuny písku na rozžhavený reaktor. Tyto stroje se však osvědčily při vysoké koncentraci radioaktivity jen několik málo dní, přičemž jejich povrch byl pokryt zhruba dvěma centimetry spečeného radioaktivního prachu. Ten se snažili mechanici výrobního závodu Mil odstranit, oba použité stroje ale musely být nakonec zakopány do 10 m hluboké jámy.
Vylepšující modifikace verze Mi-26T2
- instalace silnějších motorů typu D-136-2 (Al-136T) o výkonu 11 650 koní, které jsou opatřeny plně autonomním digitálním systémem řízení (FADEC), na místo motorů typu D-136 s výkonem 11 400 koní.
- instalace automatizovaného letového-navigačního komplexu typu NPK-90-2 na místo původního navigačního vybavení (to umožnilo zredukovat počet členů posádky ze čtyř osob na dvě). Součástí zmíněného systému se stal zobrazovací systém vystavěný na pěti MFD typu MFI-10-7V, digitální autopilot typu PKV-26D, dva počítače typu Baget-53-15, satelitní přijímač typu A737-1, který spolupracuje s ruským systémem GLONASS i americkým systémem NAVSTAR, laserový inerční navigační systém typu LIRS-100NS a radiolokátor typu 7A813C.
- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny. Jeho součástí se stalo pět barevných multifunkčních displejů (MFD) typu MFI-10-7V, dva panely pro zadávání dat a brýle nočního vidění. Přístrojové vybavení pilotní kabiny modelu Mi-26T bylo analogové.
- instalace nového komunikačního systému typu KSS-26T2 na místo původního spojovacího vybavení
- instalace TV systému typu BTU-3, který slouží pro sledování nákladu přepravovaného ve vnějším podvěsu. Obraz z barevných TV kamer tohoto systému je přitom přenášen na MFD nacházející se v pilotní kabině.
- instalace světlometu typu TSL-1600 s IČ módem (toho se využívá při použití brýlí nočního vidění) po pravoboku špice trupu
Zdroj: wikipedia; airforce-technology.com