Sovětský svaz měl v 70. letech vesmírné dělo. A opravdu střílelo

Čtvrt století po skončení studené války se konečně objevuje jediné dělo, které skutečně střílelo ve vesmíru. Dělo R-23M Kartech, instalovaný v 70. letech na vesmírné stanici Almaz, byl odvozen od výkonné letecké zbraně. Původní 23milimetrový kanon zkonstruoval Aron Rikhter pro nadzvukový bombardér Tupolev Tu-22 Blinder. Tato zbraň je poměrně dobře známá. Jeho vesmírný bratranec R-23M Kartech však do značné míry zůstal v zapomnění. Až dosud. Díky ruskému televiznímu pořadu svět spatřil zrnité záběry vesmírného děla, píše server Popular Mechanics.

Když Sověti vyhrávali vesmírné závody

V desetiletích, která uplynula od pádu Sovětského svazu, si mnoho Američanů oblíbilo domněnku, že vítězství Spojených států ve studené válce je téměř jisté. Z našeho pohledu v 21. století dnes víme, že Sovětský svaz byl v mnoha ohledech neudržitelnou bažinou útlaku a ekonomické neúnosnosti, ale v počátcích snahy lidstva dosáhnout hvězd to byli Sověti, nikoli Američané, kdo se zdál být předurčen k prvnímu místu.

Dne 4. října 1957 to byl Sovětský svaz, kdo jako první úspěšně umístil na oběžnou dráhu kolem Země objekt vyrobený člověkem – Sputnik. O necelý měsíc později dosáhli Sověti dalšího vítězství: Vypuštění psa jménem Lajka na oběžnou dráhu. Pes sice zemřel, když obletěl naši planetu, ale tato mise se zdála být důkazem, že cestování do vesmíru je možné i pro živé tvory. Dne 14. září 1959 přistála sovětská kosmická sonda Luna II jako první lidmi vyrobený objekt na Měsíci, ale největší vítězství Sovětů mělo teprve přijít.

12. dubna 1961 Sovětský svaz opět potvrdil světu, že je světovou jedničkou v oblasti vesmírných technologií, a vynesl kosmonauta Jurije Gagarina na oběžnou dráhu, kde setrval 108 minut, než se vrátil do zemské atmosféry. Pro Američany znamenala tato první vítězství ve vesmírných závodech mnohem víc než jen mezinárodní prestiž. Každé vítězství pro Sověty představovalo nejen větší náskok při zajišťování nejvyššího postavení sovětské armády, ale sloužilo také jako důkaz platnosti sovětského komunistického ekonomického a politického modelu – sovětský vesmírný program se tak stal stejně tak ideologickou jako vojenskou hrozbou.

Přestože však Spojené státy v počátcích vesmírných závodů zaujaly pozici outsidera, využily svou průmyslovou a ekonomickou sílu po druhé světové válce a začaly zmenšovat mezeru vzniklou těmito prvními sovětskými vítězstvími, když necelé čtyři měsíce po Sputniku vypustily vlastní družici. První americký astronaut ve vesmíru, Alan Shepard, následoval sovětského Gagarina o necelý měsíc.

Americké vítězství z posledních sil

V roce 1969 americká technologická vyspělost spolu s masivním přílivem výdajů zajistily vítězství USA a v myslích mnoha lidí i jejich kapitalistický ekonomický model. Dne 20. července 1969 dva bývalí piloti stíhaček, Neil Armstrong a Buzz Aldrin, triumfálně přistáli na Měsíci.

Jen tak tak se Sověti dostali z vedoucí pozice v orbitálním vesmíru do pozice zaostalé a uprostřed probíhajících závodů v jaderném zbrojení vnímali tento posun jako významnou hrozbu. Jejich obavy ještě prohloubily zprávy o americkém programu MOL (Manned Orbital Laboratory), který byl zamýšlen jako první vesmírná stanice, z níž by posádky mohly provádět orbitální dohled nebo dokonce podnikat vojenské operace proti sovětským orbitálním tělesům.

V reakci na program MOL investovali Sověti finanční prostředky do projektu Almaz, což byla jejich vlastní raná kosmická stanice. Program, který se skrýval za veřejně prezentovanou snahou o civilní vesmírnou stanici, ve skutečnosti počítal s řadou specifických vojenských vesmírných stanic na oběžné dráze kolem Země, z nichž každá by byla schopna provádět vlastní průzkum ve velkých výškách. Přestože Američané svůj program MOL v roce 1969 zrušili, sovětské úsilí pokračovalo a sahalo ještě dále než zrušený americký program, a to plány na vybavení těchto vesmírných stanic vůbec prvním vesmírným dělem na světě.

Sovětské vesmírné dělo: R-23M Kartech

Sověti se nemýlili, když považovali americký program MOL za hrozbu. Ve skutečnosti se v kuloárech Pentagonu zkoumala řada plánů a strategií, které by Američanům umožnily sledovat, zachytit nebo jinak zničit sovětské družice. Právě s ohledem na to se Sovětský svaz rozhodl, že bude muset své vesmírné stanice vybavit nejen k pořizování snímků Země pod sebou. Místo toho si chtěli být jisti, že jejich orbitální stanoviště budou schopna bojovat proti všemu, co jim Američané předhodí.

Bylo rozhodnuto založit tento nový tajný kosmický kanón na 23milimetrovém kanónu používaném v nadzvukovém bombardéru Tupolev Tu-22 Blinder. Sovětská vláda se pro nový účel prvního skutečného kosmického kanonu na světě obrátila na moskevskou konstrukční kancelář KB Tochmaš, která již byla zodpovědná za řadu úspěšných leteckých zbraňových platforem.

Inženýr Alexandr Nudelman a jeho tým v KB Tochmaš změnili konstrukci kanonu tak, aby využíval menší 14,5milimetrové náboje, které by mohly zasahovat cíle na vzdálenost až dvou kilometrů s bleskovou rychlostí střelby někde mezi 950 a 5 000 ranami za minutu. Podle zpráv zveřejněných po rozpadu Sovětského svazu kanon při pozemních zkouškách úspěšně prorazil kovový kanystr s plynem na vzdálenost více než jednoho kilometru.

Dělo mělo být namontováno v pevné poloze na podvozku sovětské vesmírné stanice Almaz, což nutilo obsluhu pohybovat celou 20tunovou stanicí, aby hlaveň nasměrovala na cíl. Zbraňový systém byl nejprve připevněn na upravenou kosmickou kapsli Sojuz, která pak dostala název Saljut, a vypuštěn v roce 1971. V době, kdy byl Saljut na oběžné dráze, však již zájem o tyto pilotované průzkumné platformy začal uvnitř Kremlu opadat, protože bezpilotní průzkumné družice se zdály být praktičtější.

Jediné dělo, které kdy bylo vystřeleno ve vesmíru

Ačkoli americké zpravodajské služby dobře věděly o sovětském plánu na vypuštění vojenských vesmírných stanic, stále bylo nesmírně obtížné zjistit, co přesně se v prostoru nad našimi hlavami děje. Pod rouškou mimořádného utajení Sovětský svaz 24. ledna 1975 úspěšně dokončil zkušební střelbu z děla R-23M na oběžné dráze nad Zemí. Na palubě tehdy nebyla žádná posádka a přesné výsledky testu zůstávají dodnes utajeny. Nepotvrzené zprávy uvádějí, že zbraň vystřelila jednu až tři dávky a celkem bylo vypáleno 20 střel. Aby se vyrovnal zpětný ráz vystřelených nábojů, zapojila vesmírná stanice své trysky, ale je logické, že test mohl být neúspěšný.

Veškeré záběry ze zkušebního odpálení zbraně byly ztraceny, když se platforma Saljut 3 jen o několik hodin později odpojila od orbity a shořela při návratu do zemské atmosféry. Když Sovětský svaz navrhoval modernizovanou vesmírnou stanici Almaz pro budoucí starty, upustil od kanónů ve prospěch záchytných raket, ačkoli program byl zrušen dříve, než se jakákoli taková zbraň dostala na oběžnou dráhu, alespoň podle odtajněných spisů.

Zdroj: popularmechanics.com