Jak anglická stíhačka vzdorovala všem fyzikálním zákonům stíhacích letounů
Lightning se stal prvním a jediným britským proudovým stíhacím letounem, který dosáhl rychlosti Mach 2 a stal se tak nejrychlejším britským proudovým letounem vůbec.
Studená válka byla pro vojenské letectvo asi nejzajímavějším obdobím. Sovětský svaz a Západ se v ní utkaly v nelítostných závodech ve zbrojení. Letadla byla samozřejmě potřeba k potírání protistrany, strategické bombardéry se staly odstrašujícím jaderným prostředkem a technologie související s letadly byly skutečně dotaženy až k hranicím svých možností i za ně. Během studené války se na obloze objevilo mnoho neuvěřitelně rychlých stíhacích letounů, od amerického F-104 Starfighter až po sovětský MiG-21 Fishbed.
Ve Velké Británii potřebovalo Královské letectvo nový, rychlý výškový stíhač, který by dokázal ochránit vlastní V-bombardéry před nepřátelskými stíhači a zároveň zaútočit na přilétající sovětské bombardéry dříve, než stihnou shodit svůj smrtící náklad. V té době, přibližně v polovině 50. let, nemělo žádné proudové stíhací letadlo schopné dosáhnout rychlosti Mach 2. To vše se změnilo, když v dubnu 1957 poprvé vzlétl na oblohu anglický Electric Lightning. Lightning se stal prvním a jediným britským proudovým stíhacím letounem, který dokázal dosáhnout rychlosti Mach 2, a zůstal ve službě od roku 1960 až do konce 80. let. Dodnes zůstává nejrychlejším stíhacím letounem britské výroby v historii.
Jak začal vývoj letounu Lightning
Lightning se zrodil na konci 40. let 20. století z potřeby dodat Británii nadzvukový stíhací letoun. Bylo zapotřebí navrhnout letoun se střemhlavým křídlem, ale aby se prokázalo, že tato koncepce funguje, bylo nejprve zapotřebí několik zkušebních letounů. V roce 1949 byl zahájen projekt vývoje výzkumného letounu, z něhož se měl stát Lightning, a z něhož vzešly tři prototypy, všechny pod hlavičkou English Electric P.1. Dva z nich měly být letuschopné, zatímco jeden měl zůstat statickým drakem. Ty by byly zpočátku poháněny proudovými motory Armstrong Siddeley Sapphire a motory by byly namontovány jeden nad druhým v zadní části letounu. Sériové Lightningy by měly motory Rolls-Royce Avon.
Konstrukce P.1 měla dokázat, že konstrukce Lightningu je životaschopná, a P.1 WG760 měl dosáhnout maximální rychlosti 1,51 Machu, přičemž se myslelo, že oba prototypy nikdy nedosáhnou rychlosti 2 Machů. Po dalších testech byl v říjnu 1958 řádně představen první prototyp Lightningu XA847, jehož název Lightning se stal oficiálním. Dne 25. listopadu téhož roku měl XA847 poprvé dosáhnout rychlosti Mach 2. Oficiálně byl XA847 letounem P.1B, ale ve své konečné podobě se mnohem více blížil skutečnému Lightningu. První verzí Lightningu bude F.1 a do služby u RAF vstoupí v květnu 1960.

Lightning nakonec vstoupil do služby u RAF v roce 1960 a ještě téhož roku vstoupil do frontové služby u 74. perutě. Lightning by se kupodivu stal teprve druhým bojovým letounem západoevropské výroby s nadzvukovou schopností, který by vstoupil do služby, poté co v březnu téhož roku vstoupil do služby švédský Saab 35 Draken. Lightning si rychle získal pověst letounu, který se snadno ovládá, a jeho zbraňové radarové systémy se ukázaly jako velmi účinné. RAF však mělo zpočátku problém získat z každého letounu více než 20 letových hodin měsíčně.
Dalším problémem Lightningu byl jeho krátký dolet, protože mohl být ve vzduchu jen krátkou dobu, než musel přistát a doplnit palivo. Pozdější verze letounu, jako například F.6, to napravily větší palivovou nádrží pod trupem a Lightningy měly k dispozici také přídavné nádrže. Jeden z největších úspěchů Lightningu přišel v dubnu 1985, kdy byl Concorde skutečně nabídnut jako cíl pro stíhačky NATO během zkoušek British Airways. Zúčastnily se ho letouny F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon, F-14 Tomcat, francouzské Mirage a F-104 Starfighter. Pouze Lightning však dokázal Concorde při záchytném letu předstihnout.
Spolehlivý a věrný až do konce
V rukou královského letectva se Lightning nikdy nedočkal bojové služby. S přibývajícími desetiletími by letoun potřeboval stále častější údržbu a jeho krátký dolet a malá nosnost zbraní by se stále ukazovaly jako problém. Ve službě však vytrval dál, stále věrný svým posádkám a těm, kteří na něm pracovali. Na leteckých přehlídkách ohromoval davy lidí a jeho dva motory Rolls-Royce Avon 301R ho poháněly k rychlosti Mach 2,27 a přes 2400 km/h. Nejrychlejší stíhací letoun britské výroby, jaký kdy byl vyroben. Příliš brzy se však přiblížil konec.
Letoun byl pomalu vyřazován ze služby od roku 1974 do roku 1988 a v té době už potřeboval obrovskou údržbu, vzhledem k tomu, kolik hodin se nyní na dracích nashromáždilo. Posledním aktem pro Lightningy měla být série leteckých přehlídek v jejich duchovním domově, slavném RAF Binbrook. Formace devíti Lightningů, pocta exhibičnímu týmu The Firebirds z roku 1963, se letěly rozloučit s typem. Poslední let se uskutečnil v červnu 1988, kdy Lightning odletěl do nového domova jako muzejní exponát. Tak skončila kariéra nejrychlejšího britského stíhacího letounu, který kdy brázdil oblohu. Nejpozoruhodnější je asi to, že Lightning měl mít pouze služební životnost 10 let.
To, že letoun létal téměř 30 let, svědčí o schopnostech této hvězdy oblohy.
Zdroj: hotcars.com