Ve své době nejvyspělejší letadlo, které se umělo pilotovat samo. Co stálo za jeho neúspěchem?
Šedesátá léta byla pro civilní letectví fascinující. Byla plná neuvěřitelných příběhů, jako například příběh o tom, jak se Lockheed, letecká společnost známá svými vojenskými letadly, rozhodla postavit nejmodernější dopravní letadlo na světě. A přesně to se jim podařilo, píše web Aviation humor.
Cestující si zamilovali jeho prostornou kabinu a plynulý, tichý let. Piloti si pochvalovali jeho ovladatelnost, výkon a ergonomii. Před téměř 50 lety dokázalo toto letadlo samo odletět od startu až po přistání, aniž by se kdokoli z pilotů dotkl řízení.
Je to však také stejné letadlo, které málem přivedlo na mizinu společnost, která ho vyrobila. Způsobilo ztráty v řádu miliard dolarů a zaručilo, že se Lockheed už nikdy nepokusí postavit další letadlo.
V době uvedení na trh byl L-1011 TriStar technologicky nejvyspělejším dopravním letadlem všech dob. Udělal velký pokrok v efektivitě, pohodlí a bezpečnosti. Letoun TriStar představil inovace, díky nimž měl být komerčně úspěšný. Tento letoun měl společnosti Lockheed pomoci předstihnout konkurenci. Tristar byl vybaven vysoce pokročilým systémem autopilota. Dokázal přistát s letadlem na určitých letištích za zcela slepého počasí s nulovou viditelností, kdy ostatní letadla té doby, no musela by se odklánět na jiná letiště. A díky míře redundance systému si letoun L-1011 získal vynikající pověst z hlediska bezpečnosti. Lockheed si dal dokonce záležet i na kabině TriStaru. Byla jiná. Byla elegantní a prostorná, vůbec se nepodobala svým konkurentům. Podle všech měřítek to byl lepší letoun. Předběhl svou dobu.
Jak se ale stalo, že tak vysoce ceněné letadlo, jako je L-1011, bylo tak obrovským finančním propadákem? Pro odpověď na tuto otázku se musíte vrátit do roku 1966.
Dalo by se říci, že to začalo u muže jménem Frank Kolk, jednoho z šéfů společnosti American Airlines. Společnost American hledala nový typ letadla. V té době panovalo velké nadšení nad Boeingem 747, velkým a výkonným širokotrupým letadlem, které slibovalo, že bude pro aerolinky lukrativní. Kolk se však obával, zda American dokáže obsadit místa v něčem tak velkém, jako je letoun, který přepravuje méně cestujících (asi 250), ale s efektivitou širokotrupého letadla druhé generace. Kolk proto oslovil konkurenční výrobce letadel. Boeing měl dost práce s programy 747 a 737, které ho zaměstnávaly. Ale Douglas a Lockheed měli zájem. Kolk chtěl původně dvoumotorové proudové letadlo, ale pravidlo Federálního úřadu pro letectví o 60 minutách se ukázalo jako problém.
Pravidlo 60 minut znamenalo, že každé dvoumotorové civilní letadlo může letět pouze 60 minut od letiště, pokud by se muselo v případě nouze odklonit. To nebylo příliš praktické pro letecké společnosti, které chtěly létat přes oceány. Třímotorová tříproudová konfigurace však mohla pravidlo 60 minut obejít, a přesto byla efektivnější než čtyřmotorové proudové letouny, které v té době křižovaly oceány.
Lockheedův návrh počítal s motorem umístěným uprostřed, který by přijímal vzduch skrze zakřivený S-kanál. Problém byl v tom, že ve výrobě nebyl dostatečně krátký motor, který by se do této instalace vešel. A jediným výrobcem motorů, který měl na rýsovacím prkně něco, co by vyhovovalo, byl Rolls-Royce. A vypadalo to slibně. Lehčí a účinnější motor, který by L-1011 poskytl výhodu.
Ještě předtím, než motor Rolls-Royce propadl v testu nárazu do ptáka a rozbil svou inovativní ventilátorovou kulisu Hyfill na kusy, měl problémy. Po letech práce stále nemohla splnit požadavky na výkon motoru. A finanční situace společnosti Rolls-Royce byla špatná. V roce 1971 byla nucena vyhlásit bankrot. A Rolls ukázal prstem přímo na program L-1011. Ale i na straně Lockheedu to vypadalo špatně. Její vlastní finanční situace se v té době zhoršila. Potýkala se s překračováním nákladů a rušením dalších obranných projektů. A bankrot Rolls-Royce by znamenal, že pro L-1011 nebude žádný motor.
Foto: British Airways
Nalezení alternativy by znamenalo obrovská zpoždění, která Lockheed nemohl přežít. Britská vláda tedy společnost znárodnila a ve spolupráci s Američany se zaručila za bankovní úvěry pro Lockheed, aby byl k dispozici letoun L-1011 na nákup těchto motorů Rolls-Royce. A to umožnilo společnosti Rolls-Royce vyřešit své technické problémy. A nakonec získali fantastický motor.
Ještě před celým debaklem s motory se však společnost American Airlines rozhodla pro konkurenční DC-10. McDonnell Douglas byl osvědčený výrobce s dlouholetou praxí v civilním letectví. Lockheed byl naopak novým hráčem. Neexistoval dostatečně velký trh, který by uživil dvě širokotrupá letadla, a prodeje obou tím trpěly.
Lockheed by prodal jen polovinu letounů TriStar, které by potřeboval, aby se dostal na hranici rentability, a nakonec byl nucen v roce 1984 ukončit výrobu. TriStar rozhodně nebyl dokonalý. Žádný stroj není dokonalý. Někteří tvrdí, že byl příliš technicky náročný, což z něj dělalo trochu náročného na údržbu. Byl to však nejpokročilejší dopravní letoun své doby. Tristar by získal fantastické výsledky v oblasti bezpečnosti a milovali ho jak piloti, tak cestující.
Zdroj: aviationhumor.net