Mluvíte sami se sebou? Může jít o první známky šílenství, radí odborníci
Mumláte si pod vousy? Nebo si s chutí poklábosíte sami se sebou nahlas? Nebojte se, nejste blázni. Naopak, patříte k naprosté většině. Možná se nám zdá, že mluvit k sobě samému je trochu zvláštní a raději se s tím nechlubíme na veřejnosti. Pravda je ale taková, že jde o zcela běžný a v podstatě i docela sympatický lidský projev, který nás všechny spojuje.
Většinu času si vlastně povídáme sami se sebou jen tak v duchu. Přemýšlíme, plánujeme, hodnotíme, vzpomínáme. Je to takový nekonečný proud myšlenek, který nás provází na každém kroku. Ale občas máme potřebu dát těmto myšlenkám hlas a promluvit. A v tu chvíli vnitřní dialog přechází ve vnější samomluvu.
Samomluvou se můžeme motivovat ale i ranit
Psychologové se domnívají, že nám to pomáhá lépe se soustředit, utřídit si myšlenky a lépe pochopit sami sebe. Když myšlenky vyslovíme nahlas, jako bychom jim dali formu. Najednou jsou skutečnější a my je můžeme lépe uchopit a zpracovat.
Navíc nám hlasitá samomluva pomáhá se lépe motivovat a povzbudit. Říct si nahlas „Zvládnu to!“ má prostě větší sílu než si to jen pomyslet. A platí to i naopak – když si pro sebe nadáváme a kritizujeme se, má to mnohem destruktivnější účinek, než když tyto výčitky zůstanou nevysloveny.
Zajímavé je, že k vnější samomluvě se uchylujeme častěji ve chvílích stresu, únavy nebo když řešíme nějaký složitý problém. Je to jako bychom v tu chvíli potřebovali „parťáka“, který nám pomůže vše zvládnout – a tím parťákem jsme si sami.

Samomluva je běžná hlavně u dětí
Samomluva hraje důležitou roli už od dětství. Malé děti si často povídají samy se sebou, když si hrají nebo něco zkoumají. Říkají si, co dělají, komentují, co vidí. Tato samomluva jim pomáhá poznávat svět, rozvíjet řeč a myšlení. Je to takový trénink, díky kterému se učí vyjadřovat a přemýšlet nahlas.
S přibývajícím věkem pak samomluva postupně přechází spíše do vnitřní formy. Dospívající a dospělí už většinou nemají potřebu si všechno říkat nahlas (s výjimkou výše zmíněných náročných situací). Jejich vnitřní dialog je už natolik rozvinutý, že zvládne vše potřebné.
Ale i v dospělosti má hlasitá samomluva své místo. Pomáhá nám lépe se soustředit, když se učíme něco nového. Můžeme si nahlas zopakovat složité informace nebo postupy a lépe si je tak zapamatovat. Samomluva nám také pomáhá při rozhodování – když si nahlas zformulujeme různé možnosti a jejich pro a proti, snáze se rozhodneme.
Samomluva jako známka šílenství není jen mýtus
Samozřejmě i samomluva má své stinné stránky. Pokud si člověk občas sám pro sebe něco zamumlá nebo si zopakuje, co má udělat, je to naprosto v pořádku. Problém nastává ve chvíli, kdy se samomluva stává neustálou součástí života a začíná narušovat běžné fungování.
Dalším varovným signálem může být obsah samomluvy. Pokud jsou myšlenky a slova, která si člověk říká, převážně negativní nebo sebekritické může to být známkou úzkosti, deprese nebo jiného duševního problému. „V psychiatrii je samomluva, tedy mluvení k sobě samému, jedním z prvních izolovaných projevů schizofrenie a některých psychóz. Je tedy velmi spojována s představou šílenství,“ říká zahraniční psycholog Sébastien Dupont.
Důležitý je také kontext, ve kterém k samomluvě dochází. Pokud člověk mluví sám se sebou v situacích, kdy je to společensky nepřijatelné nebo nevhodné, například nahlas v MHD nebo během pracovní porady, může to být známkou toho, že nad svým chováním ztrácí kontrolu.
V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i reakce okolí. Pokud si blízcí všímají, že se člověk chová divně, mluví sám se sebou více než dříve nebo se jim obsah jeho samomluvy zdá znepokojivý, je namístě zpozornět.
Zdroj: Autor, novinky.cz, flowee.cz