Provrtali zemskou kůru do hloubky 12 262 metrů a pak celý projekt raději ukončili
Sledovat v Google Zprávách
Nejhlubší vrt, jaký kdy lidé vytvořili, měl poodhalit tajemství zemské kůry. Jenže místo jasných odpovědí přišla spíš překvapení, která nikdo úplně nečekal. Projekt rozjetý i jako ukázka technologické síly nakonec narazil na limity, o kterých se tehdy moc nemluvilo.
Na Kolském poloostrově na severu Ruska se v roce 1970 pustili sovětští vědci do ambiciozního plánu. Cíl byl jasný, dostat se až někam k 15 kilometrům a podívat se blíž na vrstvy zemské kůry, tedy té pevné části planety kde vlastně žijeme.
Nakonec se vrt zastavil na hloubce 12 262 metrů. Dodnes to nikdo nepřekonal, i když technika šla mezitím dost dopředu.
Už po prvních kilometrech bylo ale vidět, že teorie a realita si úplně neodpovídají. S každým dalším metrem rostla teplota i tlak víc, než se čekalo a práce začala být složitější než plány na papíře.
Teplota, která změnila plány
Odhady říkaly, že ve dvanácti kilometrech bude kolem 100 stupňů Celsia. Jenže měření ukázalo skoro dvojnásobek. Teplota se blížila k 200 stupňům a to už výrazně mění chování hornin.
Horniny se tam dole nechovaly jako pevný kámen, spíš připomínaly něco mezi pevnou a měkkou hmotou. Deformovaly se, místy jakoby uzavíraly vrt a postup se tím pádem zpomaloval až zastavil.
Právě tyto podmínky nakonec vedly k tomu, že byl projekt v roce 1994 ukončen. Nešlo jen o techniku, šlo i o limity materiálů a tehdejších možností.
Nečekané objevy hluboko pod povrchem
I tak ale vrt přinesl zajímavé poznatky. Třeba přítomnost vody v hloubce kolem 7 kilometrů. Do té doby se mělo za to, že tam voda prostě není, nebo být nemůže.
Dalším překvapením byly mikroskopické fosilie planktonu. Tyhle drobné zkameněliny naznačují, že život na Zemi mohl existovat dřív než se běžně uvádělo. A taky že biologické procesy zasahují hlouběji pod povrch, než by člověk čekal.
Geologové si všimli i jedné věci, která nebyla úplně v souladu s učebnicemi. Hranice mezi vrstvami zemské kůry není ostrá čára. Spíš jde o postupné přechody, někdy sotva znatelné.
Mýty, které zastínily vědu
Kolem vrtu se časem objevily různé historky. Asi nejznámější je ta o takzvaných hlasech z hlubin. Podle ní měli vědci slyšet zvuky připomínající lidský křik, což zní dost dramaticky.Ve skutečnosti šlo ale o smyšlenku, která vznikla mimo vědecké prostředí. Vědci používali citlivé mikrofony, ano, ale ty sloužily k zachycení seizmických vibrací. Nic jako hlasy se neobjevilo.
Tyto signály jsou běžné projevy pohybů hornin a nemají nic společného s nějakými záhadami.
Co nám vrt zanechal dnes
Dnes je otvor zakrytý kovovým víkem a celý areál spíš chátrá. Na místě není moc co vidět, přesto má Kolský vrt zvláštní symboliku.
Ukazuje kam až se dá dojít, ale taky kde jsou hranice. Tehdejší technika narazila na podmínky, které prostě nešlo obejít.
Pokud si z toho vzít nějaké ponaučení, tak asi to že příroda umí překvapit i dobře připravené odborníky. Země není žádná neměnná koule, spíš složitý a živý systém, který se nechová vždy podle očekávání.
Zdroje: britannica.com, usgs.gov, stoplusjednicka.cz, vecernji.hr
