Nejtrapnější masově rozšířené auto v československé historii. Sídliště jich byla plná, teď ho prodáte za víc než 200 000 Kč

Když se řekne Škoda 125, většině lidí z bývalého Československa se vybaví typická rodinná klasika. Tohle auto jste znali i bez toho, že byste ho chtěli. Stačilo vyjít před panelák. Stály tam v řadách jako podle pravítka. Béžová, světle modrá, sem tam nějaká světle zelená a vedle ní ten samý model, jen trochu rezavější. A dnes? Kdo má zachovalou stopětadvacítku, má poklad. A prodá ho klidně za 230 000 Kč nebo víc.

Škoda 125 nebyla snem, ale spíš kompromisem. Pokud jste chtěli auto, byla to jedna z mála dostupných možností. Nepotřebovali jste výběr, protože výběr prakticky neexistoval. Auto mělo motor vzadu, náhon na zadní kola, volant a čtyři kola. To stačilo. Komfort byl relativní. Když svítilo rádio, netopilo topení. Když topilo topení, přestalo fungovat něco jiného. Ale lidé ho milovali, protože je odvezlo na chatu, na dovolenou do Maďarska i na nákup 20 kil brambor.

Dřív za cenu lednice, dnes za cenu bazénu

V osmdesátých letech jste si mohli pořídit stopětadvacítku za 65 630 Kčs. Pokud jste si právě sedli u kávy, neduste se. Dnes to odpovídá zhruba 500 000 Kč. Ale za to jste dostali klíče, čtyři místa a kufr, do kterého jste nacpali všechno kromě pračky. A i tu byste tam dostali, pokud byste ji položili správně. Dnes za stejně zachovalý kus zaplatíte 230 000 Kč a víc.

Legendární nebo tragikomická? Záleží na úhlu pohledu

Škoda 125 měla jednoduchou techniku, a ještě jednodušší konstrukci. Když jste bouchli dveřmi, ozval se zvuk jako když zavíráte šatní skříň. A v zimě jste museli přesvědčit auto, že opravdu chcete nastartovat. Někdy pomohla startovací kapalina, jindy soused s baterkou. Ale když už se rozjela, jela. Ne rychle, ne potichu, ale jela. V zatáčkách se nakláněla jako gondola a brzdy byly spíš doporučením než jistotou.

V roce 1964 začala mladoboleslavská automobilka Škoda produkovat vozy s motorem vzadu a pohonem kol zadní nápravy. Této koncepce se držela dalších 26 let. Legendární řada 742, tedy známé modely 105 a 120, vydržela na výrobních linkách dlouhých 14 roků. Škoda 125 L, která přišla v roce 1988 jako poslední dílčí novinka, byla vlastně labutí písní celé této technické éry. A právě tahle poslední verze je dnes mezi sběrateli nejvyhledávanější.

Z trapnosti se stala stylovka

To, co bylo kdysi symbolem nedostatku, se dnes stalo stylovým veteránem. V inzerátech se objevují kusy s nízkým nájezdem, prvními majiteli a originální SPZ. A jak ukazují bazarové portály, ceny letí nahoru. Jedna zachovalá stopětadvacítka s nájezdem pod 30 000 km byla nedávno nabízena za 230 000 Kč. A to byl podle prodejce férový základ. Najdete i pokusy o prodej za téměř 1 000 000 Kč. Ty inzeráty spíš pobaví, než přesvědčí, ale ukazují, jakou image dnes auto má.

Dnes už to není sranda, ale investice

Veteránský průkaz, klubová SPZ, lesklý lak a vůně minulosti. To všechno se dnes dá koupit. Ale nestačí jen auto. Potřebujete k tomu i dokumentaci, historii, originalitu a ideálně i garáž. Opravy nejsou levné, ale většina dílů se dá ještě sehnat. A když máte šikovného známého, který umí s plechem a kladivem, jste král. Jen to nesmíte dát do myčky. Tam by mohla zůstávat barva.

Škoda, že už se taková auta nedělají

Dnešní auta jsou rychlá, chytrá, efektivní a občas i autonomní. Ale mají jednu nevýhodu. Nemají duši. Neumí vám odpovědět startérem třikrát po sobě, že nemají dnes náladu. Nezareagují na klepnutí do palubky tím, že se rozsvítí světlo. Škoda 125 tohle všechno měla. Byla to kovová krabice, která vás znala. A když jste se o ni starali, vydržela. A dnes? Pokud ji ještě máte, možná sedíte na malém pokladu.