Vědci se několik let věnovali tomu, proč máme špínu v pupíku. Výsledek vám vyrazí dech

V dnešní době, kdy vědci dokáží rozložit atom na menší částice a prozkoumávat vzdálené galaxie, by se dalo předpokládat, že otázky ohledně lidského pupíku zůstanou ležet „ladem“. Ve Vídni tomu tak nebylo. Ukazuje se, že i tento zdánlivě banální kousek lidského těla si zasloužil pozornost těch nejbystřejších mozků naší planety. Kdo by si pomyslel, že věda, která nám dala internet a léky na všemožné nemoci, se někdy zabývá tak zásadními otázkami, jako proč máme žmolky v pupku?

Ale nechme ironií stranou, protože tohle téma má skutečně mnohem větší dopad, než by se mohlo na první pohled zdát. Vědci došli k závěru, že to, co nám v pupku vzniká, je prostě „bordel“. Ale tento „bordel“ má své příčiny a ty příčiny jsou zajímavější, než by se dalo čekat.

Rakouský vědec zkoumal špínu ze svého i z pupíků svých příbuzných

Představte si člověka, který se rozhodl zasvětit část svého života zkoumání jednoho z nejbizarnějších fenoménů lidského těla – špíny v pupku. Ano, takovým mužem je doktor Georg Steinhauser, chemik z Vídně, jehož fascinace pupkovou hygienou překračuje hranice běžného zájmu o čistotu těla. Steinhauser je vědec s vášní pro detail, který se pustil do tříletého výzkumu, aby objasnil tajemství, které jistě sužuje lidstvo od nepaměti – proč máme v pupku špínu.

Doktor Steinhauser, absolvent prestižní vídeňské univerzity, se vždy zajímal o neobvyklé a často přehlížené aspekty chemie. Jeho kariéra byla plná výzev, ale žádná nebyla tak unikátní jako jeho rozhodnutí analyzovat 503 žmolků z pupků – nejen svého, ale i svých příbuzných. Během svého tříletého výzkumu doktor Steinhauser analyzoval složení pupkových žmolků, a výsledky byly dle něj překvapující.

Jak vlastně vznikají žmolky v pupíku? Podstata celého mechanismu je překvapivě jednoduchá. Hlavními aktéry jsou naše břišní chloupky, které fungují jako drobné, ale účinné háčky. Tyto chloupky růstou kolem pupíku ve vzoru připomínajícím soustředné kruhy a přirozeně stahují jakákoliv volná vlákna a prach, které se dostanou do jejich dosahu. Jakmile se tento materiál zachytí do chloupků, je přemisťován směrem k pupíku, kde se hromadí do charakteristických žmolků. Chemické složení těchto žmolků je, jak byste mohli očekávat, poněkud pestré. Jsou tvořeny nejen bavlněnými vlákny, ale obsahují také kousky mrtvé kůže, tuk, pot a prach.

Jak zabránit tvorbě těchto žmolků?

Doktor Steinhauser nabízí několik zajímavých řešení. Jedním z nich je pravidelné holení břišních chloupků, což snižuje schopnost chloupků zachycovat vlákna. Je však nutné tuto prevenci provádět často, protože i krátké chloupky mohou proces tvorby žmolků obnovit.

Další možností je nosit starší oblečení, které má méně tendenci uvolňovat vlákna a prach. A pak tu je, možná trochu překvapivá, ale nečekaně efektivní volba – piercing v pupíku. Tato malá ozdoba totiž narušuje usazování žmolků a může snížit jejich tvorbu.

Rakouský vědec není jediný, kdo se zabývá zdánlivě hloupými výzkumy

Vědecký tým z prestižní univerzity se rozhodl jednou provždy vyřešit otázku, která trápí lidstvo od vynálezu toastového chleba: Proč toast vždycky padá na tu stranu s máslem?

Vědci provedli tisíce pokusů s padajícími toasty různých velikostí, tvarů a s různým množstvím másla. Používali high-tech kamery a počítačové simulace. A přišli na to! Toast má prostě tendenci padat na tu těžší stranu, což je obvykle ta s máslem. Ale není to jen tím.

Zásadní roli hraje také výška, ze které toast padá. Pokud toast upustíte z výšky nad 2,5 metru, je šance fifty-fifty, že dopadne na máslovou nebo nemáslovou stranu. Ale kdo má v kuchyni tři metry vysoké stropy? Téměř nikdo. A tak toast obvykle padá z menší výšky a máslo ho táhne k zemi.

Zdroj: Autor, novinky.cz,  eurozpravy.cz