První televize se dnešním modelům vůbec nepodobala. Jaká je historie tohoto oblíbeného zařízení?
Počátky televize sahají do 20. let 20. století a jsou úzce spjaty s britským inženýrem Johnem Logie Bairdem. Televizor, který vytvořil, se však vůbec nepodobal dnešním displejům. Z hlediska technologie vidíme mezeru, ale to neznamená, že by Bairdovo vybavení nebylo zajímavé. Podívejme se, jak vypadal první televizor, jak fungoval a jaké byly jeho specifikace v porovnání se současnými dostupnými produkty.
Televizor stále patří ke standardnímu vybavení domácnosti, a to i přes pokles zájmu o televizi samotnou. Historie konstrukce prvních zařízení tohoto typu je velmi dlouhá a zpočátku souvisela s mechanickou televizí, píše web britannica.com. Tento název je odvozen od skutečnosti, že při jeho konstrukci bylo použito mechanické snímací zařízení, které je výrazně odlišné od toho, co známe ze současných LCD/OLED televizorů, nebo dokonce starších CRT konstrukcí.
Ačkoli na vývoj televize mělo vliv mnoho vynálezců, za tvůrce prvního televizního systému je považován John Logie Baird. Tento britský vynálezce již v roce 1925 předvedl ranou verzi přístroje, který záhadným způsobem promítal obraz obličeje figuríny z jedné části místnosti do druhé. Při pohledu na konstrukci lze jen konstatovat, že zařízení v žádném případě nepřipomínalo televizi, jak ji známe dnes. Jednalo se spíše o ranou metodu přenosu obrazu, která připravila půdu pro novější technologie.
Způsob fungování první plně mechanické televize byl možná poněkud zvláštní. Baird použil ve své konstrukci vynález německého inženýra Paula Nipkowa, tzv. Nipkowův disk. Poprvé byl předveden v roce 1884 a rychle přitáhl pozornost inženýrů, kteří snili o přenosu filmů, které však v té době měly mnohem blíže k pouhým pohyblivým obrázkům. Nipkowův disk byl kovový rotující disk s rovnoměrně rozmístěnými otvory. Každým z těchto otvorů postupně procházel světelný paprsek, čímž se obraz skládal.
Baird umístil disk mezi osvětlený prvek, kterým byla již zmíněná atrapa hlavy, a fotoelektrický článek na bázi sulfidu thalia. Proud v takovém článku se mění úměrně množství světla, které na něj dopadá. V této proměnné podobě je pak vysílán do přijímače jako rádiové vlny AM. V přijímači byl signál přiváděn na neonové světlo v druhém Nipkowově disku, který se otáčel přesně stejnou rychlostí jako ve vysílači. Nakonec světelný bod prošel stínítkem z broušeného skla tak, aby se světlo ve stínech ztlumilo a rozjasnilo tam, kde má být jasné. Po spojení vznikl obraz viditelný lidským okem.
Foto: C.G.B. Rowe / Wikimedia Commons
Taková konstrukce měla samozřejmě nedostatky a ty byly viditelné. Disky používané v Bairdově televizoru měly každý pouze 30 otvorů, což znamenalo, že se zobrazovalo pouze 30 řádků. Pro srovnání, modernější CRT trubicové televizory uvedené na trh mnohem později měly 480 takových řádků. Rozdíl byl patrný i v jejich orientaci – v Bairdově televizoru se zobrazovaly vertikálně, nikoli horizontálně jako v CRT. To způsobilo, že obraz zpočátku vypadal jako složený z proužků, které do sebe ne zcela zapadaly, a navíc nebyl příliš zřetelný. Z tohoto důvodu se Baird při prezentaci rozhodl přenést obraz panenky se světly velmi výrazně, místo aby jednoduše natočil lidskou tvář.
Plocha snímání obrazu na Britonově přístroji byla pouze 25,4 × 20,3 cm a byla osvětlena intenzitou 500 kandel ze vzdálenosti 30,5 cm. Zajímavostí může být, že u tohoto televizoru byla obrazovka orientována vertikálně, nikoliv horizontálně, jak to známe u všech později vydaných televizorů. Obraz generovaný rychlostí 5 snímků za sekundu měl velikost 8,3 × 6,4 cm. Obraz byl snímán zleva doprava, což je stejné jako u CRT televizorů.
Z pohledu dnešních řešení vypadá Bairdův první projekt velmi primitivně. Brzy se ukázalo, že nemá budoucnost. Navzdory mnoha vylepšením, včetně změny způsobu snímání a přidání dalších řádků, neměla mechanická televize šanci proti elektronické televizi, která vstoupila na trh již ve 30. letech 20. století. Stačí zmínit, že k demonstraci první elektronkové televize došlo již v roce 1927 a samotný systém se začal běžně používat v roce 1936, kdy již dosahoval snímání 400 až 600 řádků. Pozdější mechanické konstrukce se samozřejmě vyráběly i nadále, ale jednalo se spíše o specializovaná zařízení – některé z nich se používaly například v planetáriích.
Dnes už jsme na mechanickou televizi dávno zapomněli. Navíc jsme zapomněli na televizory s katodovou trubicí (CRT), které byly nahrazeny televizory LCD a OLED. V případě televizorů LCD a OLED se obraz skládá z velkého počtu pixelů umístěných vedle sebe, které v závislosti na typu matice odpovídají za zobrazení barev. Současným standardem je rozlišení 4K, což u televizorů znamená 3840 × 2160 pixelů. Obraz se obnovuje při frekvenci 60 Hz nebo vyšší, takže je celý plynulý. Neexistují ani žádné problémy se synchronizací a samotný signál lze přenášet na velmi dlouhé vzdálenosti bez větších obav o jeho kvalitu.
Dnešní televizory se tedy Bairdovu výtvoru vůbec nepodobají, ale bez jeho nápadů si lze jen těžko představit pozdější vývoj celého odvětví. Jeho návrh byl revoluční a podnítil obrovské investice do vývoje takových řešení. Ukázala také, jak efektivně lze na trh uvést novou technologii, která sice nebyla dokonalá, ale ve své době byla dostatečná.
Zdroj: Wikipedia, britannica.com