Mjasiščev M-4 Bison: Sovětský bombardér, který oklamal Spojené státy

Bombardér M-4 Bison zpočátku Spojené státy překvapil, ale brzy se ukázalo, že není tak schopný, jak si myslely.

Studená válka byla pro vojenské letectvo pravděpodobně nejzajímavějším obdobím. Západ i Sovětský svaz se zoufale snažily zjistit, co dělá druhá strana, a proto se také usilovně snažily překonat tu druhou, pokud šlo o vývoj letadel. Počáteční období studené války však bylo asi nejzajímavější částí, protože proudová letadla procházela rychlými fázemi vývoje a obě strany se snažily získat co největší výhodu nad tou druhou.

Jeden z těchto letounů náhodou odstartoval tak trochu závody ve zbrojení mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Stalo se tak poté, co Spojené státy viděly záběry velkého počtu těchto letadel létajících společně. Tímto letounem byl M-4 Mjasiščev. M-4 se měl stát jedním z prvních sovětských strategických bombardérů s proudovým pohonem, spolu s letounem Tupolev Tu-16 Badger, píše server Military Factory. Jak si ukážeme, M-4 byl letoun, který nikdy nesplnil své konstrukční sliby. To však nebránilo tomu, aby přinutil Spojené státy vybudovat vlastní flotilu strategických bombardérů.

Vznik a vývoj letounu M-4

Práce na vývoji letounu M-4 začaly nedlouho po skončení druhé světové války. Sovětský svaz se rozhodl zaměřit na vývoj strategického bombardéru dlouhého doletu, který by byl schopen dopravovat atomové zbraně. V té době disponoval flotilou letounů Tupolev Tu-4, což nebylo nic jiného než zpětně zkonstruované bombardéry Boeing B-29 Superfortress. Tu-4 se rychle stávaly překonanými, neměly takový dolet, aby mohly zasáhnout srdce Ameriky, a korejská válka ukázala, že bombardéry s pístovými motory jsou extrémně zranitelné vůči zachycení proudovými stíhačkami.

Bylo tedy naléhavě zapotřebí nového letounu. Právě letecká společnost Mjasiščev byla tehdy pověřena výrobou nového strategického bombardéru s jadernými schopnostmi pro Sovětský svaz. Zcela konvenční letoun M-4 měl poprvé vzlétnout 20. ledna 1953 a brzy měly začít jeho státní přejímací zkoušky, které začaly v březnu 1954. Letoun si vysloužil hlásné jméno NATO Bison a v roce 1955 vstoupil do služby v sovětském letectvu a Mjasiščevova společnost postavila 34 exemplářů bombardéru, včetně prvních dvou prototypů. Sovětský svaz měl nyní strategický bombardér dlouhého doletu.

Šokování Spojených států

Bizon byl poprvé představen světu na Rudém náměstí na Prvního máje 1954. A překvapil Spojené státy, které neměly tušení, že Sovětský svaz má proudový bombardér. USA však brzy zjistily, že Bizon nemá takový dolet, aby mohl zaútočit na USA, podobně jako Tu-4. Proto Mjasiščevova společnost přišla s modelem 3M, nebo na Západě Bison-B, který byl výkonnější a měl větší dolet, a tento nový model poprvé vzlétl v roce 1955, jak uvádí server Global Security.

Spojené státy však dostaly opět strach, když viděly 28 Bizonů létat na sovětské letecké přehlídce. To spustilo poplašné zvony, že se Bizon vyrábí ve velkém, přičemž Spojené státy nevěděly, že jedna skupina 10 letadel proletěla kolem kamer dvakrát, aby posílila počty proudových letadel. To vedlo k tomu, že se Američané obávali tzv. bombardovací mezery, a tak byl Boeing náhle pověřen masovou výrobou B-47 Stratojet a novějšího a schopnějšího B-52 Stratofortress, aby tuto mezeru zaplnil a získal zpět výhodu nad Sovětským svazem. Skutečnost však byla taková, že Sovětský svaz neměl tolik letadel a Bison nefungoval podle očekávání.

Konstrukce a její problémy

Bizon měl osmičlennou posádku a M-4 měl čtyři proudové motory Mikulin AM-3A, které bombardéru poskytovaly maximální rychlost 946 km/h s maximálním doletem 5 600 km. Bombardér měl poměrně konvenční konstrukci s rozmáchlým křídlem, ale byl zdaleka velkým skokem oproti B-29 s hřbetní přestavbou, které měl Sovětský svaz. Motory na Bisonu se však ukázaly jako neefektivní, a tak stále nemohl doletět do Spojených států a byl tak v roli jaderného bombardéru neúčinný. Pouze 19 Bisonů se dostalo do jaderné pohotovosti.

Konec letounu Bison

Bizon měl být používán především jako dálkový námořní průzkumný a úderný letoun, přičemž většina z nich byla v 70. a 80. letech brzy přestavěna na tankery. Námořní úkoly brzy převezmou letouny Tupolev Tu-22M. Překvapivě, tankovací verze Bisonů létaly až do roku 1994. Díky dohodám o omezení zbrojení po skončení studené války byla pak většina vysloužilých Bizonů rozebrána na šrot. Do dnešních dnů se však dochovaly nejméně čtyři exempláře, z nichž dva jsou v muzeích. I když možná náhodou odstartoval závody ve zbrojení, Spojené státy neměly důvod se bombardéru M-4 Bison obávat.

Zdroj: militaryfactory.com, globalsecurity.org