Skutečným nepřítelem USA na moři není Čína ani Rusko. Kdo tedy?

Většina z nás si musí otevřeně přiznat, že není skutečným odborníkem na námořní vojenskou techniku. Posuzovat technické schopnosti té či oné lodě, a předpovídat její úspěch ve skutečných bojích, si tedy asi nikdo z nás netroufne. Určitě ale podléháme emocím a při pohledu na válečnou loď cítíme, jak vyzařuje po stránce estetické a jak moc nebezpečně působí. Jak by na vás působila velká bojová loď, která by byla rezavá, ptá se server nationalinterest.org. Vzbuzovala by ve vás jistotu, že splní dokonale své bojové poslání, nebo by vás napadlo, že se možná při první větší vlně rozpadne?

USS Boxer a Fort McHenry, obojživelné lodě amerického námořnictva, vpluly před nedávnem do námořního přístavu v německém Kielu. Na jejich bocích byla znatelná rez. Také torpédoborec USS Gravely, další z amerických bojových plavidel, operoval v nedávné minulosti po boku spojeneckých lodí v podobně neutěšeném stavu.

Nikdo neví, kdy může dojít ke skutečnému válečnému konfliktu. Ocitáme se v období studené války, v níž zatím není vítěze ani poraženého. Jak mohou, v době relativního míru, dávat největší světové mocnosti najevo svoji připravenost na válku? Jak mohou dát najevo, že jsou připraveny v reálném souboji zvítězit? Jediný způsob, který se jim v tuto chvíli nabízí je, exhibovat se svou naleštěnou výzbrojí a medializovat nové válečné technologie.

Vrátíme-li se do německého Kielu a oživíme-li si pohled na rezavé povrchy plavidel amerického námořnictva, nabízí se otázka, zda zanedbané válečné lodě mohou vysílat do éteru zprávu o své připravenosti na válku či dokonce kohokoli přesvědčit o svém budoucím vítězství. Váleční historici tvrdí, že námořnictva, která v době míru šetří na základních věcech, ve válce zřídkakdy triumfují.

O tom, kolik úsilí by mělo být věnováno udržování zevnějšku, se vedou diskuse mezi námořníky na celém světě. Námořníci nesnášejí škrábání opotřebovaných nátěrů a stejně tak samotné natírání. Připadá jim to jako dřina, kterou na ně uvalují důstojníci, aby si získali přízeň svých nadřízených a ti nejcyničtější podezírají své velitele, že se snaží získat povýšení nebo lepší pracovní zařazení. Někteří námořníci jsou přesvědčeni, že každá minuta strávená vylepšováním vzhledu lodi je časem, který následně chybí v bojové přípravě.

Příslušníci námořní pěchoty mají kus pravdy v tom, že nátěr nebude hrát významnou roli v samotném válečném souboji, a že největší roli budou hrát zcela jiné faktory, včetně připravenosti mužstva. Jenže v době míru nelétají rakety a není možnost předvést znalosti válečné strategie. V době míru zbývá pouze okázale poukazovat na vlastní výše zmíněnou připravenost.

Věčné oškrabávání a natírání je tedy více než jen běžná údržba. Vzhled lodi má důležitý strategický, ne-li politický význam. Je rozhodující pro vnímání výsledků budoucí války. Americký vojenský stratég a autor knihy Logika války a míru, Edward Luttwak, potvrzuje výše zmíněná slova historiků a tvrdí, že větší šanci na vítězství ve válečném konfliktu má ten, kdo má snahu zvítězit v souboji i v době míru.

Novinář Jonathan Waldman ve své knize Rust (Rez) hodnotí věčný boj konstruktérů s korozí a výstižně ji nazývá „nejdelší válkou“. V osmdesátých letech minulého století kvůli ní málem spadla Socha Svobody a neustále sužuje všechny lodě. Lodě jsou zkrátka ze železa a pokud se železo dostane do kontaktu se slanou vodou, koroze se brzy dostaví. Jedinou cestou je pravidelná údržba.

Pokud americké námořnictvo působí nedbalým dojmem, zatímco například námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády, které se objeví v cizím přístavu vypadá elegantně, kdo vypadá nebezpečněji? Největším nepřítelem amerického námořnictva tedy není v současnosti ani Čína a ani Rusko. Největším nepřítelem může být paradoxně americká armáda sama sobě, uzavírá svoji úvahu server nationalinterest.com a vyzývá americké námořnictvo k většímu nasazení v oblasti údržby své námořní flotily.

Zdroj: nationalinterest.com