Kosmický mor aneb proč potřebujeme ochranu planety

Vesmírné závody o návrat lidí na Měsíc jsou v plném proudu. Vítězové studené války, Spojené státy, se pod tlakem Číny pokoušejí obnovit svůj program pilotovaných lunárních misí.

Ty mají na rozdíl od programu Apollo vyvrcholit vybudováním stálé základny na Měsíci. Jedním z největších problémů je otázka napájení. Odkud se bude na Měsíci brát energie potřebná pro přežití posádky a provoz všech zařízení?

Soudě podle vývojových programů financovaných kosmickými agenturami se jako nejpravděpodobnější řešení jeví malé mobilní jaderné reaktory. Práce na nich provádí mimo jiné NASA ve spolupráci s americkým ministerstvem energetiky, jak píše server News Beezer.

Měsíční reaktory

Plán je sestavit reaktor ještě na Zemi. Jakmile bude zařízení funkční, bude dopraveno na oběžnou dráhu Měsíce a s pomocí přistávacího modulu bude dopraveno na povrch Měsíce, kde zahájí provoz a bude fungovat jeden rok v testovacím režimu, aby se zajistilo, že vše funguje, jak má.

Teprve po uplynutí této doby budou na Stříbrný glóbus vyslány další reaktory. Každý z nich by měl poskytovat 40 kW energie po dobu nejméně 10 let provozu, což by podle NASA mělo pokrýt energetické potřeby lunární základny.

Podobný program souběžně realizuje i Čína. Čínský reaktor, jehož komponenty již byly navrženy a částečně postaveny, je vyvíjen pro provoz na Měsíci i na Marsu. Očekává se, že bude poskytovat 100krát více energie než USA.

Závod znamená riziko

Z zpoždění amerického programu Artemis znamená, že pilotované mise Spojených států a Číny by se mohly vydat k Měsíci zhruba ve stejnou dobu. Američané plánují misi NASA v roce 2025, zatímco Čína chce začít budovat vesmírnou základnu o dva roky později.

Problém je, že spěch a rivalita podporují riziko, a to znamená možnost chyby, jako například radioaktivní kontaminace Stříbrného glóbu.

Kosmická kontaminace

Vize kontaminace vesmírných objektů a s ní spojená rizika však nejsou nové. Již v 50. letech 20. století, tedy dlouho před programem Apollo se objevily výzvy k zabezpečení vesmíru proti kontaminaci, chápané také jako nekontrolovaný přenos pozemského života mimo domovskou planetu.

Bylo správně poukázáno na to, že by to mohlo zcela zfalšovat výsledky výzkumu hledání života mimo naši planetu. Proto se o deset let později objevila ve Smlouvě o kosmickém prostoru ustanovení o tzv. planetární ochraně.

Jedná se o doporučení a pokyny k ochraně Země před přenosem života, včetně potenciálně smrtících mikroorganismů, z nějakého vesmírného ekosystému. Ochrana funguje i obráceně ustanovení smlouvy upozorňují na nutnost chránit vesmír před nekontrolovaným přenosem života ze Země.

Nové výzvy

Na záležitosti tohoto typu dohlíží v NASA pracovník pro ochranu planet . To je osoba zodpovědná za ochranu nebeských těles před nekontrolovaným přenosem života mezi nimi.

O výzvách, kterým čelí, hovořila mimo jiné Catharine Conleyová, která tuto funkci v NASA zastávala v letech 2006-2018: „Co kdyby se některý člen mise na Mars během návratu z neznámých důvodů cítil špatně? Měli bychom vážný problém. V dlouhé historii námořního práva se loď, kterou zachvátila nákaza, vracela do posledního přístavu, z něhož vyplula. Lze námořní právo přizpůsobit podmínkám ve vesmíru? O tom v současnosti uvažují právníci a je to ukázka výzev, které nás čekají před vysláním lidí na Mars.“

Bakterie, které jsme neznali

O tom, že planetární ochrana není jen výmyslem teoretizujících vědců, názorně svědčí případ z roku 2013, o kterém informoval časopis International Journal of Systematic and Evolutionary Microbiology.

V té době byl v místnostech používaných k manipulaci s vesmírným nákladem na kosmodromu Kennedyho vesmírného střediska objeven nový druh bakterie.

Podle Evropské kosmické agentury se ukázalo, že bakterie pojmenovaná Tersicoccus phoenicis se velmi liší od známých druhů, a to nejen proto, že jde o nový druh, ale že má nové geny. Tvoří totiž novou taxonomickou skupinu a byla izolována pouze ze vzorků z vysoce čistých místností.

Výzkum, který nelze provést

Ačkoli se obavy vědců o ochranu planety zdají být zcela pochopitelné, nechybí ani tvrzení, že příliš restriktivní postupy nejen ztěžují, ale dokonce znemožňují nalezení života ve vesmíru. Příkladem jsou mise vozítek na Mars.

Přestože na Zemi pozorně sledujeme jejich činnost a výsledky jejich výzkumu, je třeba si uvědomit, že neprobíhá v místech, kde jsou podle názoru vědců nejlepší podmínky pro rozvoj života.

Je to záměr. Mise jsou plánovány tak, aby se objekty vyslané ze Země vyhýbaly tzv. zvláštním oblastem, tedy místům teoreticky obzvláště příznivým pro vznik života. Cílem je chránit potenciálně existující ekosystémy před kontaminací, ale zároveň je obtížnější je odhalit a studovat.

Zdroj: newsbeezer.com. nasa.gov, Wikipedia