22. 4. 2022 6:07

Hypersonické kosmické dělo vystřelí za 10 minut na oběžnou dráhu. Bude použito i v budoucí válce?

Rakety jsou drahé, složité, škodlivé pro životní prostředí a náchylné k občasným výbuchům, proto se objevují alternativní technologie vynášení raket, které mají omezit jejich používání, píše server New Atlas.

Provozní a vědecký ředitel společnosti Green Launch Dr. John W. Hunter řídil před 30 lety program Super High Altitude Research Project (SHARP) v Lawrence Livermore National Laboratory a vedl přitom vývoj největšího a nejvýkonnějšího vodíkového impulsního nosiče na světě.

Jedná se vlastně o dlouhou trubici naplněnou vodíkem s přimíchaným héliem a kyslíkem, před kterou je umístěna střela. Při výstřelu z tohoto plynového děla se plyny extrémně rychle rozpínají a projektil dostane obrovský kopanec do zad. V rámci programu SHARP bylo v roce 1992 postaveno a otestováno impulsní odpalovací zařízení o délce 122 m, které překonalo všechny rekordy v energii a rychlosti elektrických odpalovacích zařízení typu railgun a vypouštělo užitečné zatížení (včetně testovacích hypersonických scramjetových motorů) s úsťovou rychlostí až Mach 9.

Čtěte také

Některé České restaurace trestají nedojedená jídla poplatkem. Kdo nedojí, připlatí si

21. 5. 2026

Zde je ve zpomaleném záběru horizontální zkušební výstřel o síle 4 megajoule natočený rychlostí 12 500 snímků za sekundu:

Stejně jako v případě systému SpinLaunch by i u střely Green Launch bylo nutné odpálit malý druhý stupeň rakety, který by jí dodal závěrečné zrychlení a navedl ji na správnou oběžnou dráhu. Protože ji však vodíkové dělo vynese mnohem rychleji, může být tato raketa podstatně menší a lehčí. Společnost Green Launch odhaduje, že síly spojené se zrychlením budou dosahovat maximálních hodnot kolem 30 000 G (tíhové zrychlení). Již nyní společnost disponuje dostatečně jednoduchým testem, zda součástka elektroniky takovou hodnotu vydrží.

To podle společnosti vytváří podobnou úroveň zrychlení a nepředstavuje žádný problém ani pro mnoho hotových elektronických součástek. Malé, odolné satelity by proto neměly být již problémem.

Čtěte také