Osmnáct českých vynálezů, které ovlivnily svět. Znáte je všechny?
Některé z českých vynálezů změnily svět téměř okamžitě, jiné se dočkaly slávy až po smrti jejich autorů. Někteří z nich zemřeli v chudobě, jiní získali věčnou slávu. Přehled osmnácti českých vynálezů přináší server Czechology.
Ruchadlo
V roce 1827 vynalezli bratranci Veverkovi ruchadlo, speciální typ pluhu se zakřivenou deskou, která půdu nejen rozrývala, ale také ji zvedala a obracela vzhůru nohama. Pluh se stal všeobecně známým jako „Veverka“ nejen v jejich rodném Rybitví, ale po celých Čechách. Protože Veverkové pluh nezaregistrovali jako svůj duševní majetek, byl jim ukraden a oba bratranci zemřeli v bídě.
Foto: neznámý autor/Wikimedia Commons (CC0)
Litografie
Litografii vynalezl roku 1796 právník, dramatik a herec Alois Senefelder – český Němec z Prahy. Po náhodném objevu, že vápencová deska, kterou užíval k roztírání barev, nasaje a podrží stopu mastné tužky, využil litografii roku 1796 k vytištění notového záznamu mnichovského skladatele Franze Gleißnera. Gleißner ho podpořil finančně a roku 1799 spolu založili společnost Steindruckerey von Aloys Senefelder, Franz Gleißner & Comp. in München, která od bavorského kurfiřta Maximiliana IV. Josepha obdržela na novou metodu tisku „Privilegium exclusivum“ na dobu 15 let.
Senefelder si nechal svou metodu patentovat po celé Evropě. Roku 1809 byl jmenován ředitelem Litografického institutu v Mnichově a založil kamenotiskárny v Berlíně, Paříži, Londýně a Vídni. Experimentováním s metodou litografie se zabýval celý život a zavedl postupně všechny dodnes používané postupy – rytinu do kamene, 1789, autografii a křídovou techniku, 1799, vícebarevný tisk, 1826.
Semtex
Semtex je plastická trhavina vyvinutá v padesátých letech v Československu chemiky Stanislavem Breberou a Radimem Fukátkem. Používá se pro vojenské i komerční (demoliční) účely a bohužel se stal velmi oblíbeným i u teroristických skupin. V reakci na mezinárodní dohody je do Semtexu přidáván detekční taggant, který vytváří výraznou signaturu, jež napomáhá jeho odhalení. Směs byla poprvé vyrobena v roce 1954 v Semtíně – předměstí Pardubic.
Foto: Semtex_H_1/Wikimedia Commons (CC0)
Krevní skupiny
Čtyři základní krevní skupiny poprvé definoval Jan Jánský, český sérolog, psychiatr a neurolog. Ve své studii Hematologická studie psychotiků z roku 1907 klasifikoval krevní skupiny jako I, II, III a IV (dnešní AB). V roce 1910 Američan William Lorenzo Moss dospěl ke stejným výsledkům a sdělil, že o Janského práci se dozvěděl až po dokončení práce vlastní. Uznal také Janského prioritu správné klasifikace. V Americe se tak stal Janský na čas skutečným objevitelem krevních skupin a v roce 1921 americká lékařská komise uznala jeho prvenství. I přesto ale v roce 1930 získal Nobelovu cenu Lorenzo Moss.
Kostka cukru
Až do poloviny 19. století se cukr tvořil a distribuoval v bochnících. Bochníky byly ale velké, tvrdé a lidé si museli kousky cukru nasekat, obvykle kladivem a páčidlem. Juliana Radová, manželka ředitele dačické rafinerie Jakuba Kryštofa Rady, si při sekání cukrové homole poranila prst a navrhla svému muži, aby přišel s řešením. Ten přišel s kostkami cukru o rozměrech 12 x 15 mm, které si nechal patentovat v roce 1843. Kostka cukru byla jedním ze symbolů českého předsednictví EU v roce 2009.
Chlumského dezinfekční roztok
Možná jste o Solutio phenoli camphorata neboli Chlumského roztoku nikdy neslyšeli, ale zdravotníci ano. Tento roztok fenolu a kafru s 96% etanolem se používá jako antiseptický a dezinfekční prostředek. Vynálezcem byl český lékař Vítězslav Chlumský, který promoval v roce 1895 na Karlovo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Rodák z Nových Dvorů u Lomnice nad Popelkou působil na evropských univerzitách a za první světové války jako velitel vojenské nemocnice. Dezinfekční karbolkafrový roztok poprvé použil roku 1925.
Bleskosvod
Bleskosvod zkonstruoval v roce 1753 český premonstrát Prokop Diviš. Tento mnich žil v obci Přímětice u Znojma a první prototyp hromosvodu umístil na farní zahradě a nazval jej „meteorologickým strojem“. Prvním hromosvodem umístěným na budově v Čechách byl hromosvod instalovaný v roce 1775 na zámku v Měšicích.
Mendelova dědičnost
Gregor Johann Mendel byl česko-německý opat a vědec žijící v Brně. Navrhl soubor principů, které se staly základem moderní genetiky. Objevil zákon uniformity neboli dominance (některé alely jsou dominantní, zatímco jiné recesivní), zákon segregace a zákon nezávislého sortimentu. Své pokusy na rostlinách přednesl v roce 1865 na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku a následně publikoval v roce 1866 v práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“.
V roce 1869 se mu dostalo jediné pocty za svého života v odborných přírodovědných kruzích – byl zvolen viceprezidentem Přírodovědeckého spolku v Brně. Téhož roku vyložil na půdě tohoto spolku výsledky své druhé práce v oboru křížení rostlin o jestřábnících. Jestřábníky byly ovšem nešťastnou volbou, vzhledem k jejich atypickému rozmnožování, které v té době nebylo známo. Mendel tak nabyl přesvědčení, že jím objasněné zákonitosti vlastně neplatí.
Elektrická tramvaj
Několik českých měst má v infrastruktuře městské dopravy elektrické tramvaje. Přestože elektrická tramvaj není ryze českým vynálezem, český vynálezce jménem František Křižík zdokonalil tramvaj do podoby, jak ji známe dnes.
Křižík několik let projekt pouliční elektrické dráhy v Praze připravoval. Získat zakázku se mu však nedařilo, protože exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu měly koňské dráhy (viz rytina). On však našel východisko – uskutečnil svoji myšlenku v rámci plánované Jubilejní výstavy v roce 1891. Kromě toho, že provedl osvětlení celé výstavy, vybudoval tramvajovou trať na Letné. Měřila sice jen 800 metrů, ale stala se opravdovou senzací. V roce 1896 zprovoznil hlavní část tramvajové trati Florenc–Karlín–Libeň–Vysočany. Po prodloužení a rozvětvení měřila 8 km a přepravovala ročně 2 miliony pasažérů. Roku 1907 ji odkoupily pražské Elektrické podniky.
Přední blatník vozu
Vůbec první automobil v Rakousku-Uhersku postavil Čech Leopold Sviták. Jako první na světě přidal ke svému prvnímu výtvoru s názvem Präsident přední blatníky. Sviták jel se svým vozem v roce 1898 z Kopřivnice do Vídně (328 km), což mu trvalo více než 14 hodin. V roce 1900 mu jeho vynález příliš nepomohl. Měl autonehodu, při níž přišel o nohu a jeho spolujezdec o život.
Lodní šroub
Lodní šroub je dílem českého vynálezce Josefa Ressela. Ressel si v roce 1827 nechal patentovat svůj prototyp, který ve skutečnosti začal zkoušet ve Slovinsku na malé lodi na řece Krce. Ressel zemřel, aniž by se mu dostalo jakéhokoli uznání za jeho vynález, a trvalo dlouhých 39 let, než ho Akademie věd USA oficiálně uznala za vynálezce lodního šroubu. Tento vynález zásadně ovlivnil celosvětovou lodní dopravu. Šroub totiž nahradil u parníků kolesový pohon. Použití lodního šroubu zvýšilo rychlost a vedlo k odstranění negativního vlivu příčného naklánění lodi, například při velkých vlnách. Příčným nakláněním lodi se mohla kolesa krátkodobě dostat nad hladinu, což vedlo ke snížení účinnosti pohonu a k ovlivnění směru jízdy lodi.
Mechanická tužka Versatilka
Versatilku asi každý zná a určitě ji někdy použil. Ale pro jistotu. Tenhle geniální český vynález nabídl konstruktérům a kreslířům, ale také běžným lidem měnit tuhu v jedné mechanické tužce. Výroba versatilky začala v roce 1950 v Českých Budějovicích a tužka si doslova získala srdce několika generací. Mnoho lidí ji používá po celém světě dodnes.
Foto: Gampe/Wikimedia Commons (CC4.0)
Polarografie
Polarografie je metoda elektrochemické analýzy. Zatímco voltametrie používá stacionární elektrody, polarografie používá rtuťové kapající elektrody. Elektrický proud potřebný k vylučování prvků z roztoku se při zvyšování napětí také zvyšuje a vytváří typickou schodovitou křivku – polarogram. Podle této křivky dostala tato metoda název polarografie.
Objevil ji český chemik Jaroslav Heyrovský, který za tento objev dostal v roce 1959 Nobelovu cenu. Od roku 1922, kdy Heyrovský učinil svůj objev, se celá jeho kariéra soustředila na rozvoj tohoto odvětví chemie. Je zakladatelem školy českých polarografů na Karlově univerzitě a v roce 1950 se stal ředitelem Polarografického ústavu Československé akademie věd.
Remoska
Remoska je přenosná elektrická trouba oceňovaná jako jeden z nejpraktičtějších českých vynálezů pro domácnost. Výhodou remosky je, že jídlo neztrácí vodu a chuť. Slouží k přípravě všeho, co je možné upéct v běžné troubě. Remosku vytvořil počátkem padesátých let 20. století Oldřich Homuta, který se nechal inspirovat elektrickým hrncem. První remoska nesla označení HUT (dle iniciál Oldřicha Homuta, Jindřicha Uhera a Antonína Tyburce). Malá Homutova dílna byla v roce 1948 znárodněna a připojena k podniku místního hospodářství REMOS.
Foto: Jiri svoboda/Wikimedia Commons (CC0)
Ochrannou známku legendární remosky zakoupila po roce 1989 dvojice podnikatelů Jiří Blažek a Vladimír Uličník, kteří roku 1994 přenesli výrobu do Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1999 byla zakoupena licence DuPont na postřik hliníku teflonovou vrstvou a vyrábí se dodnes.
Kontaktní čočky
Éra kontaktních čoček se započala již v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami.
V letech 1952–1955 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle a Drahoslav Lím. Traduje se historka, že počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal – pospíchal na vlak do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. 23. dubna 1955 následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA.
Silonová polyamidová nit
Silonová nit je výsledkem práce tří českých vynálezců – Wichterleho (vynálezce kontaktních čoček), Novotného a Procházky. Historie silonu začala ve zlínské laboratoři firmy Baťa, kde vynálezce Otto Wichterle v roce 1940 vypracoval výrobní postup k přípravě kaprolaktamu. Aby se výsledky projektu udržely v tajnosti před Němci, prováděly se pokusy jen na malém zařízení s maximálně 30 kg materiálu. Zde byl vypracován i technologický postup výroby polyamidového vlákna, který byl zcela reálný i z ekonomického hlediska.
Nový materiál se měl původně jmenovat winop – Wichterle, Novotný, Procházka. Vzhledem k době vzniku a podobnosti s již existujícím nylonem byl zvolen podobně znějící název silon. Průmyslová výroba silonu v podniku Silon v Plané nad Lužnicí byla zahájena teprve v roce 1950. V 80. letech se zde vyrábělo až 800 tun filamentů ročně (několikanásobně větší množství polyamidových vláken se vyrábělo pod názvem chemlon na Slovensku), v současné době se však polyamidová vlákna v ČR nevyrábějí.
Zdroj: czechology.com; wikipedia.org