Největší podzemní test jaderné bomby. Americké přípravy na test trvaly pět let. Atomová bomba byla 400krát silnější než bomba svržená na Hirošimu

V 60. a 70. letech 20. století. Američané provedli mnoho jaderných testů na zemi, ve vodě i ve vzduchu. Některé byly provedeny také hluboko pod zemí a test s názvem Cannikin je jedním z této skupiny, který rozhodně vyčnívá, píše portál Nationalinterest. Nikdy předtím ani nikdy potom žádná země neprovedla podzemní test jaderných zbraní takového rozsahu. Podívejme se na tuto událost a zjistěme, jakou s ní má spojitost mezinárodní ekologická organizace Greenpeace.

Američané ve své historii provedli mnoho slavných testů jaderných zbraní. Ne všechny skončily podle očekávání, jiné selhaly kvůli potenciálnímu nebezpečí, ale celkově USA testovaly výkonnost jaderných náloží prakticky za všech podmínek. Poměrně hodně testů bylo provedeno v podzemí, a to z toho důvodu, že měly pro vědce větší vědeckou hodnotu. Takové testy také nebyly tak rizikové jako jiné zkoušky, protože omezovaly únik radioaktivních materiálů do atmosféry.

Jaderné testy přesunuté do podzemí
V roce 1971 již měli Američané s prováděním řízených výbuchů jaderných náloží velké zkušenosti. Od prvního podzemního testu uplynulo 20 let, a tak se vědci rozhodli vyzkoušet v akci největší jadernou bombu, která kdy byla odpálena pod zemí. Ve skutečnosti k tomu měli ideální příležitost, protože v rámci série jaderných testů s krycím názvem Operace Grommet plánovaly Spojené státy vyzkoušet účinnost unikátní hlavice W71, připravené pro protiraketovou střelu LIM-49 Spartan.

Tato hlavice byla navržena tak, aby byla schopna zachytit přilétající nepřátelské střely až do vzdálenosti 720 km od místa odpálení. K samotnému zachycení mělo dojít ve výšce blízké nízké oběžné dráze Země. Střela nemusela zasáhnout přilétající hlavici – k jejímu zničení stačilo silné rentgenové záření, které vzhledem k nedostatku vzduchu v této výšce nebylo tak omezené jako v nižších výškách. Předpokládalo se, že hlavice bude dostatečně silná, aby záření zasáhlo nepřátelské rakety až do vzdálenosti 48 km od výbuchu. Hlavice W71 proto musela být výkonná.

Přípravy na test trvaly pět let a byla za ně zodpovědná především posádka Lawrence Livermore National Laboratory. Normálně se jaderné testy tohoto typu konaly v Nevadě, ale vzhledem k vysoké předpokládané síle bylo rozhodnuto o změně místa. Místo testu muselo být co nejdále od civilních sídel, a tak připadlo na Amchitku, ostrov v Beringově moři, patřící americkému státu Aljaška. Výběr usnadnila také otázka ratifikace Smlouvy o částečném zákazu jaderných zkoušek v roce 1963, která omezovala atmosférické zkoušky.

Amchitka byla místem několika podzemních jaderných testů. Nejprve byl proveden test Long Shot v rámci programu Vela Uniform. Jeho cílem bylo zjistit chování a charakteristiky seismických signálů generovaných jadernými detonacemi a odlišit je od seismických signálů generovaných přirozenými zemětřeseními. V roce 1969 se uskutečnil výbuch v Milrow, při němž byla odpálena nálož o hmotnosti 1 MT. Zajímavé je, že účelem tohoto testu nebylo otestovat zbraň, ale samotný ostrov – jednalo se o tzv. kalibrační výstřel, pomocí kterého mohli vědci zjistit účinky provedení většího výbuchu. Při výbuchu se zvedla kopule země o poloměru 3 km asi o 5 metrů. Vědci nakonec získali dostatek informací k provedení testu Cannikin.

Vrtání 1 830 metrů dlouhé šachty, do níž mělo být umístěno užitečné zatížení, začalo již v roce 1967. Na místo bylo navezeno asi 400 tun zařízení a testovací zařízení bylo navrženo tak, aby při výbuchu vydrželo zvednutí půdy až o 5 m. V roce 1967 se podařilo vyvrtat šachtu o délce 1 830 m, do níž mělo být umístěno užitečné zatížení. Výzkumníci chtěli důkladně otestovat výkon hlavice W71, změřit tok a spektrum rentgenového záření a na tomto základě zajistit realizaci spolehlivé konstrukce.

Hnutí „Nedělejte vlny“ aneb počátek Greenpeace
Přípravy na jaderný test probíhaly ve stínu protestů proti testování jaderných zbraní na Aljašce. Obyvatelstvo mělo velké obavy, že by testy mohly vést k zemětřesení a v důsledku toho také k mohutné vlně tsunami. Ve skutečnosti se této domněnce nelze divit, protože mnoho lidí žilo po celou dobu zemětřesení na Aljašce v roce 1964, které vedlo k obrovským škodám, odhadovaným na přibližně 3 miliardy dolarů, a smrti více než 130 lidí.

Obyvatelé Aljašky si přáli, aby se od jaderných zkoušek upustilo, a za tímto účelem vytvořili výbor Nedělejte vlny, který se všemi prostředky snažil zablokovat jak test v Milrow, tak i následný test v Cannikinu. V roce 1969 demonstrace 7 000 lidí zablokovala hlavní hraniční přechod mezi USA a Kanadou a následovala řada dalších demonstrací na několika dalších přechodech. Aby se problém dostal na veřejnost, pronajali si členové organizace „Nedělejte vlny“ loď, která plula speciálně na Amchitku, aby tam uskutečnila další protesty. Loď byla přejmenována na Greenpeace, a přestože ji zastavila pobřežní stráž, hnutí nezaniklo a nyní působí pod stejným názvem jako ekologická organizace.

Na straně Greenpeace stáli také lidé z Výboru proti jaderné odpovědnosti, kteří podali žalobu na Komisi pro atomovou energii a požadovali zastavení testů. Případ se dostal k Nejvyššímu soudu USA, který soudní zákaz zamítl poměrem hlasů čtyři ku třem. Krátce poté schválil test, na který bylo vyčleněno 200 milionů dolarů, sám Richard Nixon. Zajímavé je, že Nixon dal souhlas i přes nesouhlas Japonska, Peru a Švédska.

Velký třesk
Po vyřešení všech právních otázek bylo stanoveno datum testu. Nálož byla odpálena přesně 6. listopadu 1971 jako třináctý pokus v sérii podzemních testů Operace Grommet. Odhadovaná síla hlavice mohla být něco přes 5 MT, což znamená, že byla více než 400krát silnější než atomová bomba svržená na Hirošimu.

V době výbuchu se půda zvedla do výšky 6 metrů a při sesedání se vytvořily zlomy, které vytvořily kráter široký 1 600 metrů a hluboký 12 metrů. Kromě toho výbuch vyvolal seismické otřesy o síle 7,0 stupně Richterovy stupnice, které způsobily pád hornin a sesuvy drnů o celkové ploše 3 300 m2. K otřesům a souvisejícím vlnám tsunami, které předpovídali ekologové, nedošlo, i když se to neobešlo bez kontroverzí.

V týdnech následujících po erupci došlo k řadě menších tektonických událostí, z nichž několik dosáhlo síly až 4,0 stupně Richterovy škály. Podle geologů se za příčinu jejich vzniku považovala interakce mezi erupcí a tektonickým napětím v této oblasti.

Zdroj: Nationalinterest