Jeden z nejznámějších případů UFO. V roce 1947 se o něm po celém světě. Tehdy vznikl poprvé název létající talíř
Před 75 lety, 24. června 1947, začala moderní éra pozorování UFO. Právě v tento den se totiž odehrála událost, z níž se zrodil název „létající talíř“ a která se dodnes nedočkala skutečně spolehlivého a úplného vysvětlení.
Dnes o UFO slyšel snad každý, ale před 75 lety se fenomén neidentifikovaných létajících objektů teprve dostával do povědomí průměrného občana naší planety. Zrodil se jednoho letního odpoledne 24. června 1947, kdy Kenneth Arnold, americký pilot, obchodník a později také politik, na služební cestě na západním pobřeží USA seděl v letounu CallAir A-2. Během letu, který probíhal za ideálního slunečného počasí, Arnold provedl malou změnu kurzu a letěl směrem k nedaleké hoře Mount Rainier v naději, že získá šek na 5 000 dolarů jako odměnu za nalezení trosek amerického armádního letadla, které v této oblasti havarovalo. Místo trosek dopravního letadla však Arnold učinil jiný objev, díky němuž se natrvalo zapsal do dějin.
Několik minut před třetí hodinou odpolední, ve výšce asi 2 800 metrů, si Arnold všiml podivného záblesku na obloze, který připomínal světlo odrážející se od zrcadla. O půl minuty později zase jeho pozornost upoutala série podobných záblesků na levé straně stroje, severně od hory Mount Rainier asi 35 km od jeho pozice. Američan si myslel, že prostě vidí odrazy světla na čelním skle svého stroje, ale po chvíli si uvědomil, že jejich zdrojem je ve skutečnosti dlouhý řetěz neobvyklých létajících objektů. Nejprve si myslel, že by mohlo jít o vojenské letouny, ale jak později popsal, s překvapením zjistil, že nemají normální ocas. Objekty se navíc pohybovaly obrovskou rychlostí. Na základě rychlých výpočtů provedených pomocí palubního zařízení Arnold tvrdil, že letěly rychlostí 1 900 až 2 700 kilometrů za hodinu – několikanásobně rychleji než i nejrychlejší vojenská letadla, která se právě chystala překonat rychlost 1 000 kilometrů za hodinu.
Když se podivné struktury přiblížily k Arnoldovu stroji, všiml si, že se pohybují zvláštním způsobem „připomínajícím poskakující talíř na vodní hladině“. Měly také kruhový, vypouklý tvar (s výjimkou jednoho ve tvaru půlměsíce) a nezdálo se, že by šlo o objekty řízené pilotem. Formace devíti objektů se čas od času synchronně otáčela nebo nakláněla, což způsobovalo další odrazy světla a zmatek u pozorujícího Arnolda, který se podle svých slov „cítil divně“, když tento neobvyklý pohyb ve vzduchu sledoval.
Když Arnold o hodinu později přistál na malém letišti ve městě Yakima, aby doplnil palivo, řekl o podivném setkání ve vzduchu přátelům, kteří tam pracovali, a rychle pokračoval v cestě na leteckou show ve městě Pendleton ve státě Oregon. Jeho vyprávění se mezi obyvateli města rozšířilo rychlostí blesku a převzaly je i místní noviny. Hned následující den, 25. června, byl Arnold v redakci novin East Pendleton, kde s ním dva místní novináři udělali rozhovor. Historik Mike Dash píše:
„Arnold působil dojmem spolehlivého svědka. Byl nejen váženým obchodníkem, ale také zkušeným pilotem a nezdálo se, že by jakkoli zveličoval to, co viděl, nebo k incidentu přidával nějaké senzační detaily. Působil také dojmem důkladného pozorovatele. Všechny tyto detaily působily na novináře, kteří s ním dělali rozhovor, pozitivním dojmem a dodávaly jeho výpovědi na věrohodnosti.“
Právě během tohoto rozhovoru se Arnold údajně zmínil, že se podivné objekty pohybovaly způsobem „připomínajícím poskakující talíř na vodní hladině“, a odtud pravděpodobně pochází výraz „létající talíř“. Sám Arnold však tvrdil, že v rozhovorech s novináři takový výrok nikdy nepoužil a noviny ho pouze špatně pochopily nebo citovaly. To není špatná teorie, protože není těžké si představit situaci, kdy nějaký novinář, inspirován Arnoldovým popisem, přijde s nápadem na chytlavý název „létající talíř“ a umístí jej na titulní stranu novin.
Faktem zůstává, že periodika po celých Spojených státech (i v jiných zemích) začala takový termín (stejně jako „létající disk“) rychle používat a fenomén neidentifikovaných létajících objektů začal pronikat do povědomí průměrného Američana. Sám Arnold popsal mediální šílenství, které se kolem něj rozpoutalo koncem června 1947, takto:
„Celá věc se vymkla kontrole. Chci mluvit s FBI nebo s nějakým jiným vládním představitelem. Polovina lidí ve mně poznává kombinaci Einsteina, Flashe Gordona a obyčejného blázna.“
O tom, jak široký ohlas jeho vyprávění mělo, svědčí fakt, že do konce roku 1947 bylo ve Spojených státech nahlášeno až 847 případů UFO! Není těžké uhodnout, že je nějakým způsobem vyvolalo právě mediální šílenství kolem Arnoldova případu. Vzrušení se zřejmě přeneslo i na pracovníky amerických armádních složek. Vždyť jen o několik dní později, 8. července, došlo ke slavnému roswellskému incidentu, kdy mluvčí americké armády vydal komuniké, v němž oznámil, že nedaleko tohoto texaského města byly nalezeny trosky létajícího talíře. Komuniké, od kterého musela americká vláda později ustoupit.
Arnoldovo přání se splnilo na začátku července, kdy bylo zahájeno oficiální vyšetřování jeho odhalení. První zpráva vypracovaná po jeho výslechu tvrdila, že „Arnold skutečně viděl to, co viděl“, a „je těžké uvěřit, že by člověk jeho charakteru a integrity prohlásil, že viděl takové objekty, a napsal o jejich existenci tak obsáhlou zprávu, kdyby se s nimi nesetkal“. Jiná zpráva se rovněž příznivě vyjadřovala o samotné Arnoldově osobě, ale jeho setkání považovala za klasickou „epizodu okurkové sezóny“. Nakonec armáda dospěla k závěru, že objekty, s nimiž se tehdy ve vzduchu setkal, byly výsledkem přeludu. Zdá se však, že to bylo prostě nejjednodušší (a nejpohodlnější) vysvětlení, na které vojenští vyšetřovatelé přišli.
Zajímavé však je, že tím vládní akce neskončily. Dne 9. července 1947 zahájily síly amerického letectva ve spolupráci s FBI tajné vyšetřování nejvěrohodnějších zpráv o UFO, založených především na výpovědích pilotů a vojenského personálu. Pod drobnohled se samozřejmě dostala i Arnoldova svědectví a o pouhé tři týdny později se dospělo k závěru, že zprávy o létajících talířích nejsou výplodem něčí bujné fantazie a že na nich skutečně něco je. Samotné Arnoldovo setkání s UFO navíc potvrdilo několik dalších svědků, kteří podobné objekty ve stejnou dobu a ve stejné oblasti také viděli. Vyšetřování amerického letectva a FBI je důležité také proto, že položilo základy vládních programů vyšetřování UFO. Koncem roku 1947 byl založen program Sign, který se nakonec změnil ve slavný program Blue Book, jenž až do roku 1969 vyšetřoval tisíce případů UFO po celých Spojených státech.
Ještě mnoho let po incidentu u hory Mount Rainier existovaly různé teorie o objektech, které tam Kenneth Arnold spatřil. Tak se hovořilo o sněhu, který vítr odfoukl od zmíněné hory (což armáda stručně okomentovala: „nemožné“), dále o tryskáčích, přeludech vzniklých v důsledku teplotních změn způsobených terénem nebo specifických oblačných systémech, a dokonce o pelikánech, kteří mohli létat v podobných výškách.
Objevily se také teorie o návštěvnících z vesmíru. Zajímavé je, že o nich hovořil sám Arnold. V rozhovoru pro agenturu Associated Press 19. července uvedl, že podle něj disky, které viděl, nepocházely z jiné země na Zemi, a že pokud by tomu tak skutečně bylo, armáda by již takové informace poskytla, protože je jistě schopna takové poznatky získat. Arnold dodal, že pokud armáda nedokáže vysvětlit, co jsou disky, které spatřil, pak musely pocházet z jiné planety, i když „věděl, že to zní jako nějaká šílená teorie“. Co tedy Kenneth Arnold vlastně viděl? Vaše odhady jsou stejně dobré jako naše. Jedno je jisté: pravděpodobně se už nikdy nedozvíme, co se jednoho letního odpoledne roku 1947 objevilo na obloze poblíž hory Mount Rainier. Ať už se tam však stalo cokoli, tento příběh dal vzniknout fenoménu, který dodnes podněcuje naši představivost.
Zdroj: britannica.com, History, Airandspace