Čechům se po pandemii stalo něco zvláštního. Stejnou změnu lze pozorovat v celé Evropě
Pandemie Covidu-19 nás ovlivnila víc, než jsme ochotni si přiznat. A to nejen po zdravotní stránce. Naprosto změnila naše myšlení, naše vztahy i to, jak jsme ochotni nadále žít. Řada lidí má proto dodnes problém vrátit se k normálnímu životu. A to nejen v Česku.
Koronavirus nezmizel. Změnil se. Většina z nás už proti němu má protilátky, spousta lidí ho prodělala, leckdo se nechal naočkovat – ale pořád je mezi námi. A v posledních dnech se o něm mluví opět čím dál více, protože pacientů s ním přibývá. A opět jeho nákaza často připomíná těžkou chřipku, kdy člověk není schopný fungovat, natož chodit do práce.
Naštěstí už se ale covid nepojí s nutností karantény a nikdo se nás nesnaží na dlouhé týdny nebo měsíce uzavřít v naších domovech. Lockdown byl naprosto extrémní situací, která ovlivnila životy a psychiku nás všech. A i když už je dávno za námi, spousta lidí má dodnes problém vrátit se naplno do života, který vedli před ním.
Straníme se ostatních
Po „domácím vězení“, které vyhlásila nejen tuzemská vláda, ale i vlády dalších států světa, měly s návratem mezi lidi problém především školáci. Ty to poznamenalo nejvíc, řada z nich začala trpět úzkostmi, depresemi a dalšími psychickými poruchami. Ta nekonečná řada týdnů, kdy se s kamarády viděli jen na online výuce a doma byli osamělí, se na nich nepěkně podepsala.
Většina dětí už to naštěstí překonala a zařadily se zpátky mezi své vrstevníky. Ti menší na to dost možná už zapomněly jako na nějakou hodně dávnou minulost. Ale přesto to na současnou generaci dětí mělo a stále bude mít jistý negativní vliv.
Stejně nedobře na tom ostatně byli i senioři. I ti najednou zůstali sami, nemohli se setkávat s přáteli, do obchodu museli jen v rouškách a s neustálým strachem o vlastní život. To se na jejich psychice hodně podepsalo a tyto šrámy ve stáří už jen tak nezmizí. Dnes už je sice vše v pořádku, ale i ti nejstarší spoluobčané jsou tím dodnes ovlivněni.
Ekonomicky aktivní lidé si odvykli na práci
Překvapivě velký vliv měly lockdowny ale i na dospělou, ekonomicky aktivní populaci. A to ve většině vyspělých zemí světa. Tito lidé sice následky „uzávěry společnosti“ i zdravotní následky snášeli lépe než ostatní, ale přesto se jejich život výrazně změnil. Změnilo se totiž nastavení společnosti i spousta zaměstnání.
V době covidu-19 totiž spousta zaměstnavatelů vyhlásila home office. Kdo nemusel fyzicky chodit do práce, ten mohl zůstávat doma a pracovat prostřednictvím počítače. Což byl obrovský nezvyk a řada lidí měla problém se v domácnosti plné dětí a dalších příbuzných soustředit ještě na práci. Jenže postupně si zvykli. A zalíbilo se jim to.
A i když si teď zaměstnavatelé zase přejí mít je pod dohledem pěkně v kancelářích, řada pracujících se tomu brání. Nechce se jim dojíždět hodinu do kanceláře a hodinu zpět, nechce se jim sedět osm hodin za pracovním stolem. Raději by si vše odpracovali v klidu doma.
Práce z domova má totiž řadu předností – ušetříte si čas, který byste jinak strávili na cestě. Ušetříte náklady na benzin nebo jízdné. Můžete si v pracovní době zařídit všelicos dalšího. Můžete se doma postarat o nemocné děti, v klidu uvařit, vyzvednou dítě ze školky třeba už po obědě. Zkrátka, práce z domova pro řadu lidí znamená naprostou svobodu. A tu si chtějí uchovat i nadále.
Dochází tak ke střetům a neshodám a zpohodlnělí zaměstnanci bojkotují kanceláře. Leckteří zaměstnavatelé jsou z toho už naprosto zoufalí a nevědí, jak je přilákat zpět. Dál to komplikují i mileniálové, které koronavirus zastihl přímo na prahu jejich kariéry a zalíbilo se jim pracovat na dálku. Nevidí tak jediný důvod, proč si podobně jako jejich rodiče „odsedět“ pracovní dobu v nudné kanceláři.
Tenhle následek pandemie covidu-19 se proto už jen tak nespraví. Těžko soudit, jestli je to dobře nebo špatně. Ale každopádně je to pro řadu firem velká a nečekaná komplikace, s níž se teď musejí nějak popasovat.
[seznam-ads id="63251"] [seznam-ads id="63250"] [seznam-ads id="64854"] [seznam-ads id="64868"]