Toto byla sovětská pomsta za prohrané mistrovství světa v hokeji v roce 1968. Horší auto už do Čech dovážet nemohli

Oficiálně se mělo jednat o luxusní sedan pro vyšší kádry a stranické funkcionáře. Ve skutečnosti ale šlo o těžkopádný a zastaralý vůz, který se do československých ulic dostal v atmosféře silného napětí mezi Východem a Západem. Model GAZ Volha 24 si své místo ve střední Evropě nevysloužil kvalitou, ale politickým rozhodnutím.

Rok 1968 zanechal ve vztazích mezi Československem a Sovětským svazem hlubokou trhlinu. Po okupaci v srpnu se objevovala celá řada názorů, že Moskva se snaží držet své satelity na uzdě i kulturně, ekonomicky a technologicky. Jedním z neviditelných, ale výmluvných symbolů této nadvlády mohla být právě Volha 24.

Symbol okázalosti a moci

Vůz se začal vyrábět v roce 1968, přičemž první exempláře se k nám dostaly hned v roce následujícím. Na papíře mělo jít o konkurenci západním limuzínám. Ostatně šlo o pokračovatele slavné Volhy GAZ-21. Měla reprezentativní vzhled, chromované prvky a bohatou výbavu. V realitě ale Volha 24 v mnohém zaostávala i za dobovými modely škodovky. Byla těžká, neohrabaná a technologicky zastaralá už v době, kdy se začala vyrábět.

Technika z jiného světa

Základní čtyřválec o objemu 2,4 litru měl výkon 100 koní, což zní slušně, ale v praxi nestačil na více než 145 km/h a zrychlení z nuly na stovku trvalo přes 20 vteřin. Vůz vážil přes 1,5 tuny a jeho konstrukce byla laděna spíš na pohodlí než na ovladatelnost. Podvozek byl měkký, ale nepříliš jistý v zatáčkách. Řízení bez posilovače dalo řidiči zabrat, a o účinnosti brzd se mezi tehdejšími šoféry vedly spíše ironické debaty.

Mechanici si stěžovali na komplikovanou údržbu, nespolehlivé díly a špatně přístupné části motoru. Často selhávaly drobnosti jako zámky dveří nebo elektrické rozvody. Oproti tomu běžné vozy z Československa nebo z NDR byly sice skromnější, ale mechanicky jednodušší a méně poruchové.

Vynucený import, nikoli přání zákazníků

Volga 24 nebyla určena běžnému zákazníkovi. Většinu vozů přebíraly státní úřady, podniky nebo armáda. Používaly se jako služební auta pro vedoucí pracovníky, včetně tajné policie nebo vyšších funkcionářů. Vůz se tak stal jakýmsi symbolem „třídního luxusu“, ne proto, že by byl skutečně luxusní, ale protože měl reprezentovat moc. Na trhu byl k dostání i pro vybrané jednotlivce, ale jeho cena několikanásobně převyšovala možnosti průměrného občana.

To, že bylo potřeba dovážet takové vozy z Moskvy, místo aby byly používány domácí produkty, mělo jasně politický podtext. Československo už tehdy vyrábělo Tatry i komfortní varianty Škodovek. Oproti tomu Volga byla zjevně méně propracovaná a v řadě ohledů zaostávala. Přesto bylo nutné ji akceptovat. Narážky na „sovětskou pomstu“ se proto v tichosti šířily mezi řidiči a mechaniky.

Pozlátko a realita

Design vozu nebyl bez zajímavosti. Ladné tvary, chromované nárazníky a maska chladiče připomínající americké vozy 50. let dávaly tušit ambice. Jenže pod kapotou se skrývalo něco úplně jiného. Výbava byla na standard SSSR vskutku bohatá: topení, rádio, dokonce i polohovatelná přední sedadla. Jenže ve srovnání se západními vozy to stále bylo málo. Zvlášť když kvalita výroby trpěla a životnost některých dílů byla zarážející i na tehdejší poměry.

Například původní spojka u mnoha exemplářů odcházela už po 20 000 kilometrech, těsnění motoru selhávalo při prvních mrazech a rez byla u většiny vozů jen otázkou krátkého času. Často se uvádí, že sovětský nátěr karoserie byl natolik měkký, že jej šlo poškodit i hadrem.

Přes všechny vady obdivovaná

Paradoxem je, že navzdory všem slabinám měla Volha v Československu i své fanoušky. Pro řadu lidí byla symbolem prestiže, i když šlo o prestiž vynucenou systémem. Někdy se na ni vzpomíná s nostalgií jako na auto, které budilo respekt. Při přehlídkách nebo státních návštěvách působila majestátně, i když se uvnitř skrývala technika, která měla k dokonalosti daleko.

Dovoz do ČSSR jako součást tlaku?

Přestože dovoz vozů GAZ byl plánován dříve, mezi řádky lze vyčíst, že nasazení Volhy 24 ve vládních službách bylo i symbolem návratu k plné kontrole Moskvy nad vnitrostátními poměry. To, že byl vůz v mnoha ohledech horší než domácí produkce, jen podtrhovalo charakter doby.

Volga 24 se tak nestala legendou díky technickým kvalitám, ale kvůli okolnostem, které ji přivedly na československé silnice. Byla jiná, byla vynucená a byla připomínkou toho, že někdy se nejezdí podle výkonu, ale podle rozkazů.