Tohle byl černý Petr socialismu. Kdo do něj sedl, nevěděl, jestli mu dřív upadne pedál nebo zůstane volant v ruce

Tenhle legendární dvoutaktní „bakeliťák“ z východoněmeckého Zwickau byl pro mnohé symbolem nedostatku, improvizace a nekonečného čekání. Přestože v období jeho vzniku šlo o moderní a na tu dobu inovativní auto, stalo se během let terčem vtipů, přezdívek i frustrace řidičů.

Trabant byl prostě černý Petr socialismu. A kdo do něj sedl, nikdy nevěděl, jestli mu dřív upadne pedál, nebo zůstane volant v ruce.

Zrození legendy z nouze

První Trabant sjel z výrobní linky ve Zwickau 7. listopadu 1957, symbolicky v den výročí bolševické revoluce. Východoněmecký režim potřeboval lidové auto, které by motorizovalo pracující třídu, a zároveň čelil akutnímu nedostatku plechu. Výsledkem byla karoserie z duroplastu, směsi bavlněného odpadu a syntetické pryskyřice.

I když to dnes zní úsměvně, šlo o chytrou inovaci. Plastová karoserie nerezla a byla lehká, což pomáhalo slabému dvoutaktnímu motoru o objemu 500, později 600, cm³ a výkonu až 26 koní. Trabanty byly prvními auty východního bloku se standardními bezdušovými pneumatikami, elektrickým ostřikovačem i cyklovačem stěračů.

Kdo si počkal, ten se dočkal

V Československu byl Trabant dlouho snem mnoha rodin. Nešlo ho však jen tak koupit! Na auto se psaly pořadníky, čekalo se roky, na kombíka klidně 12 let. Zájemce musel složit zálohu a doufat, že se na něj někdy dostane řada. V 60. letech stál Trabant kolem 27–35 tisíc korun, což při průměrném platu 1 500 Kč znamenalo, že i to nejlidovější auto bylo dostupné jen pro vyvolené. V 70. letech už byla nabídka aut širší, ale Trabant zůstával nejlevnější možností. A pořadníky byly stále aktuální.

Sláva i bída dvoutaktního zázraku

Trabant byl jednoduchý, levný a snadno opravitelný. Motor jste mohli vyměnit na ulici, palivo se míchalo s olejem v poměru 1:33, spotřeba byla kolem 8,5 litru na 100 km. Místo kastlíku palubní deska s poličkou na knížky, ostřikovač jste pumpovali ručně, benzín se měřil plastovou měrkou přímo v nádrži nad karburátorem. Bezpečnostní pásy chyběly, snad aby si ho někdo nespletl s batohem, a vyhřívané zadní okénko sloužilo hlavně k zahřátí rukou při tlačení auta.

O jízdních vlastnostech tohoto žihadla se říkalo, že nejvyšší rychlosti dosáhne, když je odtahován. Z nuly na stovku zrychlil za 24 vteřin, ale málokdo se o to pokoušel – při plném obsazení a zavazadlech byl motor na hranici možností a životnost často končila hluboko pod 100 tisíci km. Opravy byly na denním pořádku: zadřený motor, vypadávající pedály, uvolněné volanty. Přesto se na Trabanta nedalo zcela zanevřít, byl spolehlivým společníkem, který projel půlku Evropy a díky jednoduchosti se dal opravit téměř na koleni. Trabant si vysloužil desítky přezdívek a vtipy o něm kolovaly celým východním blokem.

Trabant v srdci Evropy

Přestože v západní Evropě už Trabant od 60. let nikoho nezajímal, v zemích RVHP (pro nepamětníky: Rady vzájemné hospodářské pomoci) byl stále populární. V Československu byl nejlevnější variantou, v roce 1974 stál sedan 35 500 korun, kombi 38 500, tj. o deset tisíc méně než základní Škoda 100. Do roku 1973 vyjel z linek miliontý Trabant a do Československa dorazil stotisící kus. Celkem bylo vyrobeno přes 3 miliony těchto vozů.

Smutný konec i nová sláva

V 80. letech už Trabant zastarával – konkurence západních aut byla neúprosná. Pokus o modernizaci přišel až v roce 1988, kdy dostal čtyřtaktní motor z Volkswagenu Polo, ale veřejnost už bakeliťáka nechtěla. Po pádu Berlínské zdi se východní Němci zbavovali Trabantů ve velkém a poslední sjel z linky 30. dubna 1991. Z dříve vysmívaného auta se ale stala sběratelská legenda. Dnes se pořádají srazy, renovované Trabanty jsou vyhledávaným veteránem a jejich cena stoupá.

Myslete si o něm, co chcete. Pro mnohé byl ve své době „vysněným“ vozem, ale i zdrojem nekonečných starostí a vděčným terčem vtipů. Kdo do něj sedl, nikdy nevěděl, co se stane dřív: jestli upadne pedál, zůstane vám volant v ruce nebo vás předjede cyklista do kopce. Přesto na něj dnes mnozí vzpomínají s nostalgií, protože Trabant byl víc než auto. Byl to symbol doby, kdy se na všechno čekalo, improvizovalo a kde cesta byla často důležitější než cíl.