Hádanka pro lidi nad 50 let: Znáte správnou odpověď na těchto 10 otázek?

Za dob socialismu nebylo snadné vycestovat do zahraničí. Zatímco dnes si stačí koupit letenku a vyrazit, tehdy se jednalo o složitý proces podmíněný řadou omezení a prověrek. Pokud si tuto dobu pamatujete, následující kvíz pro vás nebude vůbec těžký. Mladší lidé ale budou mít určitě minimálně s polovinou otázek velký problém.

Západní svět byl pro občany Československa takřka nedostupný. Výlety do jiných než socialistických zemí podléhaly přísným pravidlům. Vycestovat za hranice mohla jen privilegovaná osoba. Existovaly také dva druhy pasů: vnitrostátní a cestovní. „Obyčejní“ lidé měli přístup jen k vnitrostátnímu pasu. Ten jim umožňoval cestovat jen v rámci republiky. Za to cestovní pas byl vzácností a jeho získání bylo podmíněno schválením Státní bezpečností a Komunistickou stranou. Ti, kdo měli nespolehlivý „kádrový“ profil, měli minimální šanci ho získat – v západních zemích třeba žili jejich příbuzní. „Téměř do konce šedesátých let jste potřebovala cestovní pas a vstupní vízum i do zemí východního bloku,“ vzpomíná na dávné časy bývalý pracovník Čedoku.

Organizované zájezdy

Cestování bylo tedy za socialismu organizované státem. Čedok zajišťoval v Československu organizované zájezdy, které ale měly přísný itinerář a průvodce. Ten nejen informoval o výletě, ale také měl na starosti všechny cestující hlídat. Dostupné byly zpravidla dovolené do Bulharska, NDR nebo Maďarska. Lidé i tady byli pod neustálým dohledem a museli dbát pokynů, s kým se smí bavit a jak se mají chovat.

V některých případech se však do zahraničí vycestovat smělo. Povoleno to měli např. sportovci, umělci nebo delegáti. Lidé podléhali přísným kontrolám a měli určená pravidla. Často museli nechat v Československu své příbuzné, aby se zajistilo, že se opravdu plánují vrátit do své rodné země.

Z Československa se ale i tak utíkalo. Útěk na Západ byl pro mnohé občany jediným způsobem, jak se dostat z totalitního režimu. Nebylo to ale nic jednoduchého. Železná opona byla pečlivě střežena, ve dne, v noci. Hranice mezi východním a západním blokem byla obehnána ostnatým drátem a mnohdy i minovými poli. Všechny prostory a objekty hlídali vojáci se psy.

Pokus o útěk? Obrovské riziko!

Lidé, kteří se pokusili nelegálně přejít hranice, čelili velkému riziku. Pokud byli u činu chyceni, hrozilo jim vězení a bohužel v mnoha případech i poprava. Všemu předcházelo hodinové vyslýchání a vazba. I tak se ale spoustě občanů podařilo emigrovat. Skrývali se např. v zavazadlových prostorech vlaků, aut nebo plavali přes Dunaj. Někteří se stát pokusili opustit i přeletem v balónu.

Těm, kterým se podařilo prchnout, se ale život na Západě ne vždy vyvíjel podle jejich představ. V Rakousku a Německu existovaly tábory pro uprchlíky, kde museli lidé čekat dlouhé dny na azyl a hlavně na pracovní povolení. Museli se učit nový jazyk a začít svůj život doslova od nuly. Na druhé straně se ale emigranti konečně těšili z nově získané svobody a měli také daleko lepší ekonomické podmínky pro žití. Mnozí z nich začali podnikat nebo se uchytili jako dělníci. Problém ale nastal v případě, kdy se lidem zastesklo po domově a hlavně po rodině. Československé úřady totiž na jejich příbuzné naléhaly, aby s nimi přerušili veškeré kontakty.

Vše změnila Sametová revoluce v roce 1989, která znamenala konec izolace a otevřela hranice. Mnoho emigrantů se vrátilo do země za svou rodinou, jiní přijeli jen na návštěvu zkontrolovat své příbuzné. Dnes si jen těžko umíme představit, jaké překážky museli tehdy lidé překonat, aby se dostali k vysněné svobodě.

Hádanka pro lidi nad 50: Znáte správnou odpověď na těchto 10 otázek?