VVA-14 Berijev: Nejpodivnější sovětské letadlo všech dob

Studená válka byla pro zájemce o letectví jedním z nejzajímavějších a někdy i nejbizarnějších období vojenského letectví. Zatímco Sovětský svaz a Západ se chtěly navzájem překonat konvenčními zbraněmi, byly chvíle, kdy obě strany šly do extrémů, aby se pokusily překonat tu druhou. A to je případ letadla VVA-14, píše server Hot Cars.

Ekranoplány jsou efektivní letadla, která využívají přízemního efektu k tomu, aby letěla vysokou rychlostí jen minimálně metr nad vodou. To má oproti běžným lodím některé výhody. Konkrétně jsou rychlejší a navíc výhodou oproti letadlům je, že mohou být často nezjistitelné pro radary.

Sovětský svaz se v 60. letech 20. století ocitl ve složité situaci, když mu hrozily nové americké ponorky vybavené jadernými střelami, které se mohly skrývat těsně u jeho břehů. Potřeboval tedy ve svém arzenálu něco, co by mohlo této hrozbě čelit a postavit se jí čelem. Tak se zrodil Berijev VVA-14.

• 

Jak to všechno začalo?

VVA-14 je dílem Roberta Bartiniho, který často přemýšlel nestandardně a předbíhal dobu. Bartini věřil, že Ekranoplány neboli hydroplány jsou budoucností a budou mít oproti letadlům výhody. Mohly by využít jejich velikosti a hmotnosti ve svůj prospěch a dát jim neuvěřitelné schopnosti. Když sovětští představitelé slyšeli Bartiniho myšlenky, napadlo je, že mají určitý potenciál. A to, co Bartini navrhoval, bylo něco jako z jiného světa.

VVA-14 měl mít podvozek a nafukovací pontony, aby byl obojživelný, a také několik vztlakových trysek, které by z něj udělaly stroj schopný vertikálního vzletu a přistání. Tento bizarní stroj byl nějakým způsobem schválen a Bartini a jeho tým se pustili do práce a vytvořili jeden z nejneobvyklejších strojů studené války. Zcela pozoruhodné je, že VVA-14 byl skutečně postaven a letově testován v rámci třífázového vývojového programu, který měl ověřit jeho koncepci.

• 

Testování a vývoj

VVA-14 měl být testován ve třech fázích a na třech prototypech. První letoun, VVA-14M1, měl být konvenčním letounem, který měl otestovat aerodynamiku konstrukce a sloužit jako technologický testovací základ. Měl být také použit k testování nafukovacího pontonového systému.

VVA-14M2 by pak sloužil k testování vertikálního vzletu a přistání letounu a zároveň k testování řízení fly-by-wire a automatického systému řízení letu. A konečně VVA-14M3 by se blížil sériové výrobě a testoval by protiponorkové bojové systémy a zbraně.

• 

Ačkoli to všechno byly neuvěřitelně ambiciózní cíle, první testy konvenčního letounu VVA-14M1 se zpočátku ukázaly jako docela slibné. Pokud šlo o využití přízemního efektu, letoun jej dokázal působivě využít ve vzdálenosti asi osmi metrů od vodní hladiny. Také ovladatelnost se zdála být slibná a letoun při běžném letu létal dobře.

Pro běžné letové výkony byl VVA-14 poháněn dvěma turbovrtulovými motory Solovjev D-30M a počítalo se s tím, že bude schopen dosáhnout rychlosti kolem 759 km/h a letu až do výšky 10 km. Jak však program pokračoval, brzy se začaly objevovat problémy.

Problémy s pontony

Snad nejznámějším problémem VVA-14 byly ambiciózní pontony. Jejich konstrukce byla noční můrou a ukázaly se jako neuvěřitelně nespolehlivé, protože byly navrženy tak, aby využívaly vysokotlaký vzduch z cestovních motorů letadla. Nakonec nafukovací plováky, které Bartini původně navrhoval, nahradily kovové. I když to byl dost zásadní problém, který bylo třeba překonat, situace se ještě zhoršila.

Výroba vertikálních vztlakových motorů byla svěřena Rybinské konstrukční firmě motorů. Věc se má ale tak, že firma byla malá a poměrně nezkušená, co se týče výroby motorů. Jak Bartini sám tušil, motory nikdy nebyly dodány. Tím byla zmařena celá myšlenka VVA-14 jako VTOL letounu, který by mohl startovat z nejrůznějších malých ploch a na různých površích, takže Bartini musel jednat, aby projekt zachránil.

• 

Finální úpravy designu a zrušení projektu

Aby se Bartini pokusil projekt zachránit, provedl v něm několik úprav. Z VVA-14M1 se stal 14M1P. Letoun měl nyní prodloužený trup, přídavné motory v přední části a stálé plováky místo nafukovacích pontonů. To bylo provedeno proto, aby nové motory vytvořily pod proudovým motorem vzduchový polštář, ale tyto úpravy se nikdy neosvědčily.

Bartini se bohužel těchto změn v akci ani nedočkal, protože v roce 1974 zemřel. Projekt se zpomalil a nakonec byl úplně zrušen a místo něj byl objednán Berijev A-40 Albatros, který měl čelit americké ponorkové hrozbě.

• 

Kdyby se dostal do výroby a fungoval, mohl být VVA-14 jedním z nejschopnějších letounů studené války. Potenciál projektu byl nesporně obrovský a Bartinimu je třeba zatleskat, že vůbec získal sovětský souhlas a nechal postavit dva prototypy letounu. Jeho odchod pravděpodobně jen urychlil zrušení projektu, přičemž se zdálo velmi nepravděpodobné, že by VVA-14 byl někdy schopen naplnit svůj původní konstrukční návrh.

VVA-14 č. 19172 byl jediným přeživším ze dvou prototypů a dodnes přežívá v sovětském Ústředním leteckém muzeu v Moskvě, bohužel tam však přebývá demontován bez křídel, ocasních ploch a motorů. Je však připomínkou toho, k čemu studená válka přiměla konstruktéry letadel na celém světě – posouvat hranice možností jako nikdy předtím.

Zdroj: hotcars.com