Speciálně vycvičení vojáci měli skákat s jadernou bombou mezi nohama. Bláznivý nápad USA z dob studené války
Období studené války, zejména prvních několik let tohoto geopolitického konfliktu, bylo obdobím fascinace jadernými zbraněmi jak na americké, tak na sovětské straně. Obě země hledaly různé způsoby využití této ničivé technologie, přičemž jedním z nich byl neobvyklý nápad Američanů sestrojit ruční jaderné nálože, které by odpalovali speciálně vycvičení vojáci.
Bomby svržené na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 jasně ukázaly potenciál této vojenské technologie, a když o několik let později odpálil svou vlastní atomovou bombu Sovětský svaz, Washington i Moskva začaly věřit, že by se taková zařízení dala využít nejen k podobně rozsáhlým útokům. V jaderných zbraních se skutečně začal spatřovat potenciál pro chirurgičtější útoky na nepřátelské síly. A právě tato myšlenka byla součástí vojenské doktríny prezidenta Dwighta E. Eisenhowera, což vedlo k zahájení prací na menších, taktických jaderných hlavicích již na počátku 50. let, píše portál The Drive.
V této době také Pentagon zahájil snahy o vývoj nových zbraní využívajících technologii jaderného štěpení. V této době bylo vyvinuto bezzákluzové dělo Davy Crockett, které střílelo projektily s hlavicí o hmotnosti asi 10-20 tun TNT. V padesátých letech bylo také zkonstruováno dělo s jadernou municí větší ráže, které bylo úspěšně vyzkoušeno v roce 1953. Součástí těchto prací byl také vývoj jaderné demoliční munice neboli „atomové demoliční munice“ (ADM).
Nálože typu ADM měly být používány k ničení podzemních i povrchových cílů, stejně jako nepřátelských staveb pod vodou a k „atomovému terénnímu průzkumu“. Pentagon totiž předpokládal, že detonace nálože ADM by mohla vytvořit obrovské krátery nebo sesuvy hornin (po odpálení bomby na svahu hory), které by zablokovaly dopravu pro nepřátelské jednotky. Takové operace měly být rovněž prováděny speciálně vycvičenými malými týmy ženistů a vojáků speciálních jednotek. Teoretické předpoklady této zbraně byly vyzkoušeny již v roce 1954, kdy nálož tohoto typu vytvořila obrovský kráter o průměru asi 100 m a hloubce asi 40 metrů. Projekt proto dostal zelenou.
Američané vyvinuli celou řadu náloží typu ADM, ale teprve v letech 1964 až 1966 se do výroby dostaly nálože SADM (Special Atomic Demolition Munition), které mohl nést jeden voják. Vážily přibližně 26 kg, měly průměr 30,5 cm a výšku 45 cm. V roce 1965 byla zahájena výroba druhé varianty o hmotnosti přibližně 32 kg. Jejich základem byla taktická jaderná hlavice W-54, která mohla být konfigurována tak, aby odpálila 10 až 10 000 tun TNT. Pentagon předpokládal, že takováto miniaturní nálož bude ideální pro vyhození mostů, opevnění, železničních tunelů nebo viaduktů hluboko na nepřátelském území, a jedním ze způsobů, jak dopravit SADM na místo mise, bylo vysadit na padáku vojáka s bombou připevněnou mezi nohama:
S nákladem SADM měly manipulovat speciální dvoučlenné týmy, protože americká doktrína jaderných zbraní vylučovala odpalování těchto zbraní před jednou osobou. Každý voják měl proto k dispozici polovinu kódu potřebného k odjištění bomby.
Mise jen pro ty nejlepší
Výběr byl přísně tajný a probíhal v různých složkách americké armády: speciálních jednotkách, Navy SEALs nebo námořní pěchotě. Každá taková dvojice operovala pod pseudonymem, neměla žádné vlastní insignie ani označení a musela projít příslušným výcvikem včetně technik infiltrace na nepřátelské území, seskoků padákem a manipulace s nákladem SADM pod vodou. Výcvik trval celkem týden a vojáci v něm cvičili osm až dvanáct hodin denně. Také mimo USA probíhal výcvik například v Alpách, kde se cvičilo přesouvání s nákladem na lyžích.
Jak to mělo fungovat v praxi?
Pravděpodobně vás zajímá, jak vůbec mělo fungovat odpálení nálože SADM. Pentagon předpokládal, že po odpálení hlavice se vojáci stáhnou na místo, které je po detonaci udrží v bezpečí, ačkoli by to bylo v praxi pravděpodobně obtížně proveditelné. Koneckonců, jak se dalo dočíst v návodu k obsluze zbraně, americká armáda nezaručovala, že rozbuška se spustí v čase, který nastaví obsluha. Není divu, že mezi samotnými vojáky byla taková mise údajně považována za jednosměrnou.
Naštěstí pro nás i pro ně nebylo nikdy potřeba tuto černou vizi vyzkoušet v praxi, protože SADM nebyla nikdy použita v bojových podmínkách. Zajímavé je, že americká veřejnost se o tom, že nějaký program tohoto typu vůbec existuje, dozvěděla až v roce 1984 poté, co jeden z bývalých zaměstnanců tamní zpravodajské služby poprvé odhalil informace na toto téma. Jeho odhalení měla u politiků takový ohlas, že v následujících letech začaly být nosiče typu SADM z americké armády postupně vyřazovány.
Zdroj: The Drive
