Proč je Suchoj Su-7 nejhorším útočným letadlem, jaké kdy Sovětský svaz vyrobil?

Během studené války si Východ a Západ šly ve vývoji vojenských letadel po krku. Obě strany se navzájem tlačily do krajnosti a snažily se postavit co nejlepší letoun pro různé role. Británie měla samozřejmě Avro Vulcan, Amerika F-104 Starfighter a Rusko obávané stroje jako MiG-31 Foxhound. Občas se však stalo, že některé letadlo prostě nevzlétlo, doslova i obrazně. Některá byla naprostými propadáky.

V Sovětském svazu mnoho letadel nesplnilo očekávání. Byl tu samozřejmě Tupolev Tu-144 Konkordski, sovětský klon Concordu. A to špatný klon. MiG-25 Foxbat dokázal dosáhnout rychlosti Mach 3, ale měl nespolehlivé motory a neměl takový dolet, jaký by skutečně potřeboval. Na cestě k němu byla spousta chybných kroků. S jedním z nich přišla letecká společnost Suchoj, a právě zde se objevuje Su-7. Tento stroj, původně vyvinutý jako stíhací a stíhací bombardér, se brzy stal také letounem pro pozemní útoky, který však měl několik omezení, jež jeho operační životnosti opravdu uškodila. Jedná se pravděpodobně o nejhorší útočný letoun, který Sovětský svaz vyrobil, jak píše server Hot Cars.

Vývoj a původ letounu Su-7

Letoun Suchoj Su-7, označení NATO Fitter, se ve své původní podobě objevil na počátku 50. let. Vyvinula jej Suchojova OKB poté, co byl podnik po Stalinově smrti v květnu 1953 znovu otevřen. Suchoj byl pověřen vývojem nového stíhacího letounu se širokým křídlem a první prototyp, S-1, byl navržen tak, aby létal s novým proudovým motorem Ljulka AL-7. S-1 se měl stát prvním sovětským letounem, který využíval celoplošně pohyblivou ocasní plochu a překlápěcí centroplán, stejně jako pohyblivý vstupní kužel v sání vzduchu.

První zkušební lety byly slibné a letoun dosáhl sovětského rychlostního rekordu 1 350 mph, tedy 2,04 Machu. Brzy se objevil další prototyp nazvaný S-2, který měl ve všech směrech vylepšenou aerodynamiku, ale zkoušky neprobíhaly podle plánu díky tomu, že motor AL-7 byl hrubě nespolehlivý. Testování bylo dále poškozeno díky ztrátě S-1 23. listopadu 1956, kdy zahynul pilot I. N. Sokolov. Přesto zkoušky pokračovaly a v roce 1959 vstoupil nový letoun, nyní pokřtěný Su-7, do služby v sovětském letectvu.

Su-7 ve službě

Přestože testování proběhlo úspěšně a letoun vstoupil do služby v Sovětském svazu, s letounem to nedopadlo ani v nejmenším dobře. Věci se vyvíjely špatně, a to nejenom trochu špatně. Jeho jednoduchá konstrukce znamenala, že údržba nebyla příliš obtížná, a díky této jednoduchosti se ukázal jako odolný letoun. Tím však dobré stránky tak nějak končily. Motor AL-7 byl v provozu stále nespolehlivý, ale největší problém s ním nebyl. Pokud se vám totiž podařilo dostat Su-7 do vzduchu, s hrůzou jste pak zjistili, že AL-7 spotřebovává palivo jako o život.

Motor AL-7 měl nechutný zvyk spotřebovat tolik paliva, že to prostě omezovalo dolet letounu, takže mohl plnit jen minimální mise na krátkou vzdálenost, ale také užitečné zatížení letounu. Dva pevné body na křídlech byly vyhrazeny jen pro přídavné palivové kapkovité nádrže, nikoliv dokonce pro zbraně. Ačkoli se Sovětský svaz v průběhu studené války zapojil do několika menších konfliktů, Su-7 nikdy nevstoupil do bojové zóny ve službách Sovětského svazu. Su-7 používalo také Polsko, a to až do roku 1990. Nicméně vstoupil do bojové služby například v Egyptě a Indii. Ne však s velkým úspěchem.

Neúspěchy v bojové službě

V červenci 1967, během šestidenní války, dostalo 12 letounů Su-7 za úkol zaútočit na izraelské síly naproti průplavu Suze. V této formaci byl i egyptský pilot Tahsin Zaki. Su-7 byly naloženy čtyřmi 500 kg pumami každý, ale letouny trpěly tak velkým odporem, že nedokázaly zrychlit na více než 372 mph, tedy asi 600 km/h. Hmotnost a odpor vzduchu také způsobovaly, že Su-7 se špatně ovládaly, o čemž se Zaki zmiňuje ve 4. díle Arabských MiGů. Jejich žalostný dolet znamenal, že pokud letoun dosáhl cíle, musel co nejrychleji shodit náklad a zmizet. Netřeba dodávat, že Su-7 byl v boji naprosto příšerný letoun.

Problémy s letouny Su-7 mělo i indické letectvo, které jich během války s Pákistánem v roce 1971 ztratilo 14. Přesto alespoň zjistili, že díky své robustnosti dokáže přežít spoustu útrap a přesto se vrátit domů. Nakonec se však Su-7 ukázal jako neúspěšný. Značně ho brzdil žalostný motor, který žral palivo, a pokud jste se ho snažili naložit bombami, dostával se k cíli velmi pomalu a byl zranitelný vůči jakékoli nepřátelské palbě venku. Poslední Su-7 se držel v sovětských službách až do roku 1986, kdy jeho roli převzaly mnohem schopnější Su-17 a skutečně obávané MiG-27.

Zdroj: hotcars.com, Wikipedia