Přehrada Sadd al-Kafara, která byla postavena přibližně před 2700 lety. Samotné jádro hráze bylo široké 32 metrů
Na světě existuje mnoho mohutných přehrad, které dokážou ohromit svou velikostí. Některé z nich jsou skutečnými zázraky moderního inženýrství, ale o stavbu velkých přehrad se pokoušeli i starověcí lidé. Ukázkovým příkladem je přehrada Sadd al-Kafara, která byla postavena přibližně před 2700 lety a je nejstarší velkou vodní elektrárnou na světě. Pojďme se na tuto pozoruhodnou stavbu podívat blíže.
Historie ukázala, že Egypťané byli zruční stavitelé a dokázali vytvořit gigantické stavby díky realizaci opravdu důmyslných stavebních plánů. Nejinak tomu mělo být i v případě přehrady Sadd al-Kafara, která udivuje svou velkolepostí, přestože nebyla nikdy dokončena. Pro Egypťany měla mít velký význam kvůli problémům s neustálými záplavami, které sužovaly oblast kolem města Helwán, asi 40 km jihovýchodně od Káhiry, píše web Hydriaproject.
To však nebyla jeho jediná funkce. Přehrada měla mít zásadní význam pro zajištění dostatečného množství vody pro dělníky a doprovodná zvířata pracující při těžbě kamene a mramoru, který měl být následně použit při stavbě chrámů a pyramid. Při pohledu na skutečnost, že se v oblasti nenacházelo žádné významné osídlení, však tato informace vyvolává řadu otázek, zda na ni Egypťané vůbec mysleli. Otázka zavlažování nemohla být v tomto kontextu klíčová už jen proto, že v okolí přehrady se nenacházela žádná půda využívaná k zemědělským účelům. Každopádně samotná lokalita odhaluje několik důležitých aspektů.
Sadd al-Kafara byla postavena v nejužším místě velmi suché soutěsky Gawari, konkrétně v místě, kde se údolí zužuje na zhruba 100 m. V tomto místě se také nachází přehradní hráz. Egypťané předpokládali, že jejich hráz bude asi 113 m dlouhá a 14 m široká. U samotné základny měla být šířka 98 m, zatímco šířka hřebene činila 56 m. Stavitelé použili řadu zajímavých řešení, která byla podchycena při stavbě pyramid. Stačí zmínit, že kamenné segmenty, které použili, byly z velké části prakticky kopiemi toho, co bylo použito právě u pyramid.
Zmínili jsme se o velmi suché soutěsce Gawari, která teoreticky nevypadá jako nejlepší místo pro stavbu přehrady. Až na to, že v období dešťů bylo místo mimořádně často zaplavováno a blízká přítomnost Nilu se stala problémem. Stavitelé věděli, že bez jejich zásahu nemají osady v relativně těsné blízkosti soutěsky šanci přežít velkou povodeň.
Na stavbu hráze bylo použito obrovské množství materiálu. Samotné jádro hráze bylo široké 32 metrů a tvořilo ho více než 60 000 tun zeminy a kamení. Jádro bylo obklopeno dvěma poměrně volně vyplněnými vrstvami suti. Hráz byla obklopena horní a dolní stěnou z vápencových valounů, které byly osazeny ve stupňovitých řadách. Každý jasan byl přibližně 30 cm vysoký, 45 cm široký a 80 cm dlouhý a vážil více než 20 kg. Egypťané z velké části dokončili stavbu na horní straně, ale bohužel se jim to nepodařilo v dolní části, která zůstala velmi nedokončená. Hřeben hráze se svažoval dovnitř, takže se nyní tvrdí, že právě zde měl být v projektu předpokládaný přepad. Problém spočíval v tom, že vrchol hráze nebyl zarovnán, takže postrádal ochranu před povodňovými vodami, které přes něj tekly.
To se samozřejmě vymstilo. Kvůli erozi spodní, nedokončené stěny hráze a nedostatečné ochraně před přelitím stačil silnější náraz povodňové vody, aby se Sadd al-Kafara rozpadla na kusy. Teorii o poškození povodní dodává na věrohodnosti i skutečnost, že ve zbytcích hráze nebyly nalezeny žádné nánosy bahna. Stavba tedy nepřežila dostatečně dlouho na to, aby po sobě řeka zanechala nějaké stopy. Katastrofa musela být okamžitá.
Je třeba také zmínit, že následky ničivé povodně mohly být ještě závažnější, kdyby Egypťané Sadd al-Kafara dokončili a teprve pak by došlo k jejímu zničení. Vzniklá přehrada by totiž teoreticky mohla pojmout až 625 000 metrů krychlových vody, která by se po poškození hráze rychle rozlila do dalších údolí.
Katastrofa v Sadd al-Kafara měla zásadní vliv na vnímání výstavby přehrad samotnými Egypťany, protože téměř 800 let nepostavili žádnou novou přehradu srovnatelné velikosti a podobného průřezu. O samotné stavbě bychom se vlastně možná ani nikdy nedozvěděli, nebýt jejího náhodného objevu archeologem Georgem Schweinfurtem v roce 1885. Pozůstatky přehrady jsou přístupné návštěvníkům a badatelům, kteří si díky obrovské průrvě v hrázi mohli zblízka prohlédnout celou stavbu a techniky, které Egypťané používali.
Zdroj: Hydriaproject, Wikipedia
