Německý samopal MP 40 přežil i konec světové války. Fascinující zbraň, které se spojenci báli

Ikonická zbraň se stala synonymem pro nacistická vojska, která dobyla Evropu. Od začátku výroby do konce války dostala armáda přes milion kusů. Dodnes neexistuje téměř žádný film z druhé světové války, kde by nebyl samopal MP 40 vidět.

Samopal MP 40 (Machinenpistole 40) je volně odvozený od dřívějších modelů, které byly už za první světové války používané německou armádou jako „zametače zákopů“. Střílí 9mm pistolové náboje z téměř 10palcové hlavně. Je jedním z nejničivějších samopalů, jaké kdy byly vyrobené, uvádí web The National Interest.

Kultovní samopal byl navržený už na konci 30. let 20. století. MP 40 je plně automatická zbraň, což znamená, že jednotlivé výstřely nebylo možné provést, pokud nebyla spoušť rychle a opatrně stisknuta pouze jednou. Používá všudypřítomné pistolové náboje 9×19 milimetrů. 

Ačkoli to nebyl zvlášť silný náboj ve srovnání s americkým nábojem 45 ACP nebo sovětským nábojem 7,62 x 25 mm, jeho téměř 10palcová hlaveň byla dostatečná k tomu, aby dodala pistolové střele dostatečnou rychlost. Samopal byl ale hlavně jednoduchý pro masovou a levnou sériovou výrobu. I když k dokonalosti měl daleko, němečtí vojáci si na něm nejvíce cenili celkovou spolehlivost a snadné použití.

Zásobník MP 40 byl poněkud náchylný k poruchám a obzvláště na východní frontě byl 32ranný německý zásobník v nevýhodě proti sovětskému samopalu, který měl zásobník na 70 nábojů a mnohem vyšší rychlost střelby. MP 40 ale používal inovativní skládací drátěnou pažbu, která nebyla tak robustní ve srovnání s dřevěnými pažbami. To pomáhalo při manévrování se zbraní v uzavřených prostorách, jako jsou městské oblasti. 

Němci později svůj samopal upravili tak, že mohl mít dva zásobníky vedle sebe a jednoduchou pákou mohl střelec přepínat podávání z jednoho zásobníku na druhý, čímž efektivně zdvojnásobil kapacitu. Tato varianta byla vyráběná ale pouze v malých množstvích. Kvůli dodatečné hmotnosti se totiž stala zbraň nemotornou. Další variantou byl samopal s pevnější dřevěnou pažbu. Německý Wehrmacht jej ale nikdy nepřijal a do výbavy ho tak dostaly spřátelené rumunské jednotky.

Příběh německého samopalu MP 40 ale s koncem druhé světové války neskončil. Zabavené zbraně si rozdělily vítězné mocnosti, které je rozšířily dál po celém světě. Zejména do Francie a britských koloniálních říší, kde byly neodmyslitelnou součástí celé řady dalších konfliktů.

Zdroj: The National Interest