Írán: raketová velmoc, která má i vesmírné síly. A to Rusko zajímá
Írán již více než deset let úspěšně vyvíjí raketovou technologii. Patří sem nejen nejjednodušší rakety krátkého doletu, ale také zbraně, které jsou již schopné zasáhnout cíle v Evropě a Asii. Z tohoto důvodu by se deklarovaná vojenská pomoc Teheránu Rusku mohla ukázat jako velmi cenná podpora Kremlu. Jaké rakety má Írán k dispozici?
Írán má od islámské revoluce ztížený přístup k západním technologiím. Z tohoto důvodu je jeho vojenská technika poněkud neobvyklou směsicí starých zbraní ze Západu, které se dochovaly ze 70. let, zbraní sovětského původu a nových konstrukcí vyvinutých vlastním průmyslem, často s využitím reverzního inženýrství.
I když íránské pozemní síly nebo letectvo lze jen stěží považovat za nejmodernější, existují kategorie vybavení, v nichž Teherán nešetřící náklady ani odhodlání patří ke světové špičce.
Írán vyrábí velmi širokou škálu víceúčelových bezpilotních letounů (jako je například oběžná munice Shahed-136 použitá při teroristických útocích na ukrajinská města), rozvíjí své námořnictvo, včetně miniaturních ponorek, a ve spolupráci se Severní Koreou rozšiřuje své raketové síly. Pokrok Teheránu v této oblasti jej řadí mezi nejvyspělejší výrobce raket na světě, jak informoval server Military Factory.
Pomoc Teheránu Moskvě
Invaze na Ukrajinu odhalila ruské slabiny: nejenže se ukázalo, že jejich řízené střely jsou velmi nespolehlivé, ale Rusko není schopno je samo vyrábět. Potřebuje západní komponenty, ke kterým ztratila přístup kvůli sankcím.
Navíc podle mnoha analytiků nebo ukrajinských zdrojů se Putin blíží vyčerpání ruských zdrojů raket země-země. I kdybychom ukrajinské odhady považovali za příliš optimistické, datování dílů viditelných ve zbytcích ruských raket naznačuje, že Putinovy zásoby již vidí své dno.
V provozu jsou rakety vyrobené z dílů z roku 2019 (a samotné rakety byly tedy vyvinuty později). To je důležitá informace, protože je běžnou praxí spotřebovávat nejprve nejstarší zbraně s nejkratšími zásobami, vyrobené před mnoha lety. V takové situaci by íránská podpora Rusku mohla být velmi významnou pomocí.
Íránské rakety
Podle zdrojů amerických zpravodajských služeb, na které se odvolává deník The Washington Post, je Teherán připraven pomoci ruskému diktátorovi balistickými raketami Fateh-110 s doletem přibližně 300 km a raketami Zolfaghar schopnými zasáhnout cíle vzdálené 700 km. Tím však možnosti Peršanů nekončí.
Mimo jiné je ve vývoji vývojová verze rakety Fateh-110, raketa Raad-500, která je 10 metrů dlouhá, váží odhadem 1750 kg, dosahuje rychlosti Mach 8 a doletu kolem 500 km.
Střela Fateh-110 je rovněž založena na další íránské střele Ghadr-110 s odhadovaným doletem 2000 km. Jedná se o dvoustupňovou střelu, která dosahuje rychlosti Mach 9 a poskytuje vysokou přesnost. CEP (Circular Error Probable), což je míra přesnosti střely vyjádřená poloměrem kruhu, který by měla zasáhnout polovina vystřelených střel, je v jejím případě pouze 110 metrů.
Izrael a Spojené státy znepokojuje raketa Emad. Její odhadovaný dolet je 1750 km a hmotnost užitečného zatížení až 750 kg Největší obavy však vzbuzuje přepracovaná bojová hlavice.
Její přesnost se odhaduje na úctyhodných 10 metrů a její konstrukce umožňuje nést různé druhy náloží, podle amerických zdrojů včetně jaderných, biologických nebo chemických zbraní, a také nálož, která uvolňuje silný elektromagnetický puls poškozující nestíněnou elektroniku na velkém území.
Mezi íránskými raketami vyniká také raketa Fajr-3, která se testuje od roku 2006. Její dolet (odhadovaný na 2000 km) a technické parametry zůstávají neznámé.
Je však známo, že tato zbraň je vybavena bojovou hlavicí typu MIRV, tj. obsahující několik (v tomto případě tři) nezávislých dílčích hlavic, které mohou buď útočit na různé cíle, nebo sloužit jako návnada k odvedení pozornosti protiraketové obrany od skutečné hlavice s nákladem.
Zbraně testované v boji
Írán nejenže vyvíjí řadu modelů raket s doletem stovek či tisíců kilometrů, ale také je testuje v boji. Rakety Zolfaghar, které byly Rusku nabídnuty, byly již v roce 2017 použity proti Islámskému státu během operace Lajlat al-Qadr, jak informoval server Times of Israel.
Dalším testem schopností Teheránu byl útok na cíle v severním Iráku. Dne 22. března 2022 zasáhlo nejméně šest balistických raket nově postavený americký konzulát ve městě Irbíl a irbílské letiště, které Američané využívají jako základnu.
Útok doprovázel dron, pravděpodobně íránský průzkumný stroj, který dokumentoval průběh a účinky útoku.
Ačkoli americké zdroje zdůraznily, že ostřelování bylo mimo cíl a nikdo při něm nebyl zabit, útok pravděpodobně s použitím raket Fateh-110 ukazuje schopnost Íránu zasáhnout cíle daleko od vlastních hranic.
Střely všeho druhu
Dodávka taktických raket je ad hoc pokusem o řešení ruských obav. Íránské ambice jsou však mnohem větší a Teherán, který je rovněž obviňován z provozování vlastního jaderného programu, má v rukávu několik es, která jsou považována za pojistku pro případ amerického útoku.
Nejrozšířenější klasifikace balistických raket rozlišuje čtyři hlavní kategorie:
SRBM (Short Range Ballistic Missile) – krátký dolet: až 1 000 km,
MRBM (Medium Range Ballistic Missile) – raketa středního doletu: 1-3 000 km,
IRBM (Intermediate Range Ballistic Missile) – balistická raketa středního doletu: 3-5 500 km,
ICBM (Intercontinental Ballistic Missile) – mezikontinentální rakety: nad 5500 km.
V případě ICBM jsou schopnosti v této kategorii obecně ekvivalentní kosmickým schopnostem. Střela stejné nebo velmi podobné konstrukce může stejně snadno vynést náklad na oběžnou dráhu jako zasáhnout cíl na jiném kontinentu. Írán již tuto schopnost má, jak píše web Britannica.
Íránský vesmírný program
Po letech neúspěšných jednání o spolupráci se v roce 2009 uskutečnil první úspěšný start íránské kosmické rakety. V té době raketa Safír vynesla na oběžnou dráhu malou výzkumnou družici Omid o hmotnosti 26 kg. Nebyl to však pouhý satelit, který tehdy upoutal pozornost celého světa. Rozhodující byla raketa, která ji vynesla na oběžnou dráhu Země.
Safír je raketa vyrobená v Íránu, ale má severokorejské, respektive ruské kořeny. Peršané ji částečně vyvinuli sami, ale horní stupeň rakety vychází z balistické rakety Šaháb 3, která patří do třídy MRBM.
Šaháb 3 je rovněž perská konstrukce, ale je vyrobena na základě technologie získané ve spolupráci s Pchjongjangem, který v rámci vývoje vlastního raketového programu sestrojil raketu Nodong.
Nodong však není zcela dílem severokorejských konstruktérů, ale místní hlubokou modifikací rakety 9K14 vyvinuté v SSSR, která je součástí systému R-17 Elbrus, obecně známého jako Scud (SS-1c Scud-B), jak píše server Military Today.
Střela Safir již má svého nástupce – vývojovou verzi nazvanou Simorgh, která je schopna vynášet náklad na oběžnou dráhu do výšky 500 km, což je dvakrát více než její předchůdkyně.
Sabotáž raketových testů
Podle Američanů jsou vesmírné technologie jen kouřovou clonou, která má zakrýt práci na mezikontinentálních raketách. Íránský vesmírný program se proto již několik let potýká s velmi vážnými problémy.
Jejich zdrojem však není neschopnost íránských inženýrů, ale program CIA, jehož cílem je sabotovat íránskou práci v této oblasti.
Cílem projektu, který byl zahájen za prezidenta George Bushe, je narušit íránský dodavatelský řetězec a dodávat Teheránu vadné komponenty (např. komponenty s minimálně změněným složením kovové slitiny). Účinky jsou velkolepé. 67 % íránských raketových testů za 11 let selhalo.
Přesto je Írán jediným státem Blízkého východu, který je schopen autonomně umístit náklad na oběžnou dráhu a potenciálně útočit na cíle vzdálené tisíce kilometrů. Teherán rok od roku soustavně zvyšuje své schopnosti v této oblasti.
Zdroj: redakce, washingtonpost.com, britannica.com, military-today.com, timesofisrael.com, militaryfactory.com, Wikipedia