Holubi pomohli Rudé armádě zvítězit ve druhé světové válce

Holuby, které sovětská armáda používala k doručování zpráv, často na bojišti lovili speciálně vycvičení němečtí jestřábi a sokoli.

Od dob starověké Číny a Římské říše byla holubí pošta považována za mimořádně účinný komunikační prostředek a byla hojně využívána v různých válkách a konfliktech. Dokonce i během druhé světové války hráli holubi nadále důležitou roli a pomáhali vojákům, když jejich předsunuté radiostanice přestaly fungovat, napsal server RBTH.

V té či oné míře používali holuby posly ozbrojené síly téměř všech mocností zapojených do druhé světové války. Sovětský svaz nebyl výjimkou. Jeho armáda navíc používala holuby nejen k doručování zpráv, ale také k útokům na nepřátelská letadla.

Holubí armáda

V polovině 20. let 20. století se v Rudé armádě znovu probudil zájem o holubí poštu, který po skončení první světové války poněkud opadl. Malí okřídlení pomocníci byli žádaní zejména pro potřeby Dělnicko-rolnického rudého letectva. Protože letecká radiokomunikace nebyla v té době nijak skromná, začali být holubi využíváni k zasílání zpravodajských informací nebo souřadnic v případě nouzového přistání. Holubí zprávy (depeše) byly psány na tenký papír a umístěny do lehké kovové nádobky připevněné k noze ptáka.

Prováděly se také pokusy s vypouštěním holubů z letadel letících ve výškách od 300 metrů do několika kilometrů. Po vypuštění se ptáci okamžitě orientovali, skákali k zemi a mířili do svého domovského kurníku. V roce 1928 navrhl náměstek lidového komisaře SSSR pro vojenské a námořní záležitosti Iosif Unšlicht zavedení „vojenské holubářské služby“ s cílem uspokojit válečnou potřebu Rudé armády v oblasti poštovních holubů potřebných k doručování vojenských zpráv. Následujícího roku bylo v ozbrojených silách zřízeno specializované vojenské povolání nazvané „vojenský manipulant poštovních holubů“.

Holubi sloužili v pozemním vojsku, letectvu a námořnictvu a využívali je také pohraničníci. Aktivně se rozvíjela síť stálých (stacionárních) i mobilních vojenských holubích základen na automobilové a koňské dopravě. V roce 1936 měl SSSR již přes 250 holubích stanic s 30 000 tisíci ptáky. A přesto několik vojenských operací Rudé armády na konci 30. let (např. konflikt s Japonskem na řece Chalchin-Gol, sovětsko-finská válka) ukázalo neúčinnost holubí pošty. Rychlé přesuny vojsk a časté změny nasazení často její použití jednoduše znemožňovaly.

• 

V boji

Nicméně válka s nacistickým Německem, která brzy začala, ukázala, že je příliš brzy na to, aby se holubí pošta vzdala, a že okřídlení vojáci mohou být na bojišti stále značně prospěšní. Vycvičení holubi byli využíváni pro operační komunikaci mezi velitelstvím a jednotkami na frontě.. Když vypověděly službu radiostanice, byli poruchoví holubi jedinou nadějí, která zůstala.

Holubí pošta se stala důležitým článkem obrany Moskvy. Za svůj přínos k záchraně hlavního města bylo asi 30 holubářů vyznamenáno státními řády a medailemi.

Němci, kteří sami holubí poštu využívali, si byli dobře vědomi nebezpečí, které mohou holubi představovat, pokud se dostanou do rukou partyzánů a odbojářů. Proto požadovali, aby obyvatelstvo na okupovaných územích odevzdalo všechny své holuby velitelství. Nesplnění této povinnosti se často trestalo smrtí. Tak byl 28. listopadu 1941 zastřelen šestnáctiletý obyvatel Rostova na Donu Viktor Čerevičkin, který týden ukrýval své ptáky.

Němci drželi vycvičené sokoly a jestřáby pro odchyt sovětských holubů. Existuje zpráva o dramatickém osudu holuba č. 48, který byl několikrát napaden jestřábem, ale nakonec se mu podařilo dostat domů: „Již za soumraku padl holub č. 48 k nohám holubáře Popova. Jednu nohu měl zlomenou a připevněnou jen tenkou kůží, hřbet měl odřený a hruď pokrytou zaschlou krví. Holub těžce dýchal a otevřeným zobákem lapal po vzduchu. Poté, co bylo hlášení průzkumníků předáno na velitelství jednotky, byl holub operován veterinářem a jeho život byl zachráněn.“

• 

Komunikace byla priorita

Holubi zajišťovali nepřetržitou komunikaci mezi velitelstvím a armádními a divizními průzkumnými skupinami operujícími za nepřátelskými liniemi. Na některých misích doprovázel průzkumníky holubář s 20-30 ptáky v proutěných koších. Pro četné partyzánské oddíly se holubi stali snad nejspolehlivějším prostředkem pro příjem a předávání utajovaných informací.

V roce 1944 byla u 2. pobaltského frontu zřízena speciální rota holubí pošty. Jejích 500 holubů pod dohledem 80 psovodů bylo vycvičeno k letu ve 22 směrech v okruhu 10-15 km. Během šesti měsíců doručili více než 4 000 holubích zpráv. Kromě poštovních holubů uvažovala Rudá armáda také o využití tzv. vrhacích holubů. Ptáci s tlakově aktivovanými projektily připevněnými k tělu měli dopadat na letecké pumy zavěšené na křídlech německých letadel. Projektil by se automaticky odpoutal, což by holubovi umožnilo odletět, načež by došlo k odpálení rozbušky.

• 

Projekt vrhacích holubů však nebyl nikdy realizován. Nebylo totiž možné vycvičit ptáky, aby rozeznali letecké bomby na nepřátelských letadlech od leteckých bomb na sovětských bombardérech. Sovětská holubí armáda utrpěla během druhé světové války obrovské ztráty. Přesto se jí podařilo významně přispět ke společnému vítězství a zajistit doručení desítek tisíc důležitých zpráv na místo určení. Po skončení války technologický pokrok odstranil potřebu používat holuby pro vojenskou komunikaci, a když byly holubí stanice rozpuštěny, jejich obyvatelé odešli na zasloužený odpočinek.

Zdroj: rbth.com