Projekt Ichthyander aneb Jak SSSR testovalo první podmořský příbytek

První pokusy o vlivu života pod vodou na člověka neprováděli v SSSR profesionálové, ale amatéři.

„První den pod vodou. Nedaleko je vidět skála porostlá podvodním houštím. Hemží se to tu životem. Krab Mitka se usadil ve štěrbině. Občas opustí svůj úkryt, flegmaticky se plazí po skále a mezitím vždycky něco přežvykuje. Nastala noc. V jednom nebo druhém průzoru plápolají blesky – to jsou prosté svítící mikroorganismy,“ napsal v srpnu 1966 amatérský akvanaut Alexander Haes, obyvatel prvního podvodního domu v SSSR.

Šedesátá léta se v Sovětském svazu nesla ve znamení touhy po průzkumu nejen vesmíru, ale i mořských hlubin. Průkopníky v tom byli doněčtí potápěči, jejichž nadšení podnítily zprávy o úspěšných pokusech slavného francouzského badatele Jacquese-Yvese Cousteaua. Ten v roce 1962 spustil na mořské dno první podvodní dům na světě „Conshelf I“ a v roce 1963 „postavil“ na dně Rudého moře celou vesnici.

Čtěte také

Marian Jurečka: Vláda blokuje továrnu na čipy za 43 miliard korun. Firma musí propustit stovky lidí

13. 11. 2026

Hromada kovového šrotu a rezavé nadšení

Zatímco na Západě se konstrukcí a testováním podvodních domů zabývali profesionálové, v SSSR se prvních pokusů ujali amatéři, členové potápěčského klubu „Ichtyandr“, pojmenovaného podle postavy z románu „Člověk obojživelník“ sovětského autora sci-fi Alexandra Běljajeva.

Podvodní dům začali sestavovat na podzim roku 1965. Plechy, budoucí stěny, nadšencům poskytl Institut důlní mechaniky a technické kybernetiky. Kompresor, který plnil nádrže potápěčů stlačeným vzduchem, byl nalezen na letišti a opraven. Jediná elektrárna, kterou měli potápěči k dispozici, byla vyřazena z provozu, ale i ta se hodila.

První sovětský podvodní dům svým tvarem připomínal malý hangár s klenutou střechou; měl plochu šest metrů čtverečních, s kapacitou pro dvě osoby. Uvnitř byla palanda, stůl s telefonem, monitorovací a lékařské přístroje a toaleta. Výhled ven umožňovaly čtyři průzory. Nucené větrání bylo řešeno tak, že akvanauti mohli uvnitř i kouřit. Počítalo se s tím, že elektřina, sladká voda a vzduch budou čerpány z pobřeží pomocí potrubí a kabelů; jídlo pro obyvatele, denní příděl 5 000 kalorií, měli dodávat jiní potápěči.

Čtěte také

Muž dostal pokutu od revizora, přestože si správně koupil před vstupem do metra jízdenku přes mobilní telefon

12. 11. 2026

Dne 5. srpna 1966 byl dům dopraven na mys Tarchankut na Krymu. Zdejší mořské hlubiny byly do té doby dobře prozkoumané: byly zde nalezeny starověké amfory a skytské předměty denní potřeby. Na mysu potápěči zřídili stanové městečko pro 100 lidí. Na břehu měli službu technici a záchranáři, kteří zajišťovali bezpečný průběh experimentu. Lékaři měřili dýchání, krevní oběh, metabolismus a psychické reakce potápěčů. Mezitím štáby zpravodajských kamer zaznamenávaly tento historický okamžik. Celkem se pod vodou nacházeli tři obyvatelé.

„S chirurgickou přesností“

První pokus o spuštění domu do jedenáctimetrové hloubky pomocí pěti půltunových betonových bloků byl podniknut 19. srpna, ale plány zhatila třídenní bouře, která bloky rozmetala po celé zátoce. Druhý, úspěšný pokus byl podniknut 23. srpna. Dům byl k místu ponoru vlečen dvě hodiny na veslech, protože motor člunu selhal.

Prvním obyvatelem domu se stal předseda klubu potápěčů, chirurg Alexander Haes, kterého do mořských hlubin doprovodil jeho kolega Zhora Tunin. První den strávil Haes sám.

Čtěte také

Rodič má právo zůstat s dítětem v nemocnici až do jeho 18 let. V některých případech dostane ubytování i stravu zdarma

12. 11. 2026

„Dům se celou noc houpal. Několikrát jsem se s hrůzou probudil – ztratil jsem pojem o prostoru; někdy se mi zdálo, že se kabely každou chvíli přetrhnou a já budu muset spěchat k východu, ale kde to je, z jaké strany? Kde jsem měl potom hledat tu skálu, kde byly uloženy nouzové skafandry? Pokaždé jsem s obavami volal na naši základnu, ale vždy mi odpověděl jistý hlas: Sašo, všechno je v naprostém pořádku… Teď už žádné pochybnosti. Experiment, náš experiment, byl úspěšný…“ stálo v jednom z úryvků deníku Alexandra Haese z roku 1976, který zveřejnil časopis „Vokrug sveta“ („Kolem světa“).

Dne 24. srpna v 7:30 ráno navštívili Haese lékaři, kteří zkontrolovali jeho zdravotní ukazatele. V 8:30 se k němu se snídaní spustil „číšník“, který později Alexandra doprovázel i na procházku pod vodou. Blíže k večeru se k němu připojil Dmitrij Galaktionov, inženýr z Moskvy. Doněckého horníka Jurije Sovětova pak 26. srpna vystřídal pionýr.

Před vynořením prošel Haes v podvodním domě procesem desaturace – vyplavení dusíku z těla nejprve vdechováním směsi kyslíku a hélia a poté čistého kyslíku. Během vynořování měl Haes první dvacetiminutovou zastávku v sedmimetrové hloubce. Poté další v třímetrové hloubce. Tyto pauzy byly naplánovány kvůli dekompresi – pomalému odstraňování přebytečného dusíku z těla. Za 60 minut, po třech dnech života pod vodou, se první akvanaut SSSR vynořil živý a zdravý.

Čtěte také

Od ledna 2027 si platově přilepší zejména uklízečky a kuchařky. Minimální mzda se v příštích letech přiblíží 30 tisícům korun

11. 11. 2026

Následujícího dne, 27. srpna, začala bouře. V osm hodin ráno se lékařům podařilo ponořit a zkontrolovat zdravotní ukazatele akvanautů Galaktionova a Sovětova, ale ve dvě hodiny odpoledne se rozhodli celý experiment ukončit.

Když se tým projektu „Ichthyander“ vrátil do Doněcku, obdržel od Federace podmořských sportů pozdní oznámení o zákazu experimentu, ale o několik měsíců později federace přesto udělila potápěčům diplomy.

Zdroj: rbth.com