Pershing aneb jak symbol jaderného zničení urychlil odzbrojení
Střela Pershing zůstala po dlouhá léta symbolem jaderného zničení. Byla vyvinuta v době, kdy bylo použití atomu na bojišti na obou stranách železné opony považováno za samozřejmost, ale nikdy nebyla použita k zamýšlenému účelu. Díky němu však bylo dosaženo zcela jiného cíle, a to atomového odzbrojení.
Dne 25. února 1960 se poprvé vznesla do vzduchu raketa Pershing. Střela MGM-31A, obecně známá jako Pershing I, byla dlouhá něco přes 10 metrů, vážila 4,6 tuny a mohla nést jadernou hlavici W50 o síle 400 kt.
Přitom měla na svou dobu velmi dobrou přesnost – CEP (průměr kruhu, v němž se nacházelo alespoň 50 % vystřelených střel) byl 150 m. Bojovou hlavici bylo možné dopravit na vzdálenost přibližně 750 km, což umožnilo klasifikovat první Pershing jako raketu krátkého doletu, jak píše server Military Today.
Atomová zkáza
Ve srovnání s výkonnými mezikontinentálními balistickými raketami se mohl zdát dolet Pershingu malý, ale pro roli, která mu byla přidělena, byl dostatečný. Pershing měl zneškodnit početní převahu Varšavské smlouvy a v případě války elektricky zničit takzvaný první a částečně i druhý strategický tah.
To v praxi znamená proměnit Německo a Polsko v jadernou poušť. Na druhé straně byl plán velmi podobný: Moskva předpokládala rozsáhlé použití jaderných zbraní na frontové linii a optimalizaci svých sil pro boj nikoli s pěchotou nepřítele, ale s jeho obrněnými silami.
Je to mimo jiné důsledek těchto předpokladů, že ruským tankům chybí nabíječ (nahradil jej automatický nabíječ). Na postatomovém bojišti by člen posádky manipulující s těžkými náboji zemřel nejrychleji, proto vznikl nápad nahradit ho automatem.
Moskva na dostřel
Nebyl to však první Pershing, který v Evropě vyvolal všeobecný strach z jaderného zničení – tato role připadla jeho vývojové verzi, střele Pershing II, která dosáhla bojové pohotovosti v roce 1983.
Vypadala velmi podobně jako její prototyp, ale dokázala dopravit svůj smrtící náklad mnohem dále – na vzdálenost kolem 1 800 km. Měla menší bojovou hlavici s nastavitelným výkonem 5-50 kt, ale poskytovala fenomenální přesnost 30 m. Pro srovnání, sovětské rakety SS-20 měly přesnost 1000-1300 m.
Sověti neznali přesný dolet nových Pershingů. Všeobecně se věřilo, že celá evropská část SSSR je v dosahu těchto střel. Na tehdejší rozhodující činitele padl bledý strach způsobený vědomím, že přesný, bodový úder je schopen zničit i dobře chráněná velitelská centra.
Tento strach působil i opačně, neboť rozmístění raket Pershing v Evropě bylo reakcí na to, že SSSR vyvinul raketu SS-20, která měla delší dolet 5 000 km a nesla až tři hlavice schopné zasáhnout tři různé cíle.
Atomový stín nad Evropou
Strach z tohoto typu zbraně byl způsoben především tím, že od odpálení do dopadu na cíl uplynulo několik minut. U mezikontinentálních raket uplyne od odpálení do výbuchu značná doba, a to až půl hodiny.
To teoreticky poskytuje možnost připravit se na jaderný úder, uvést do pohotovosti obranné systémy, evakuovat ohroženou oblast nebo ukrýt nejvyšší představitele státu na bezpečném místě.
Rakety krátkého a středního doletu takový komfort neposkytují. Svých cílů dosáhnou několik minut po odpálení, což nedává žádný čas na reakci. Navíc v případě Evropy zaručovaly zničení kontinentu, aniž by SSSR a USA musely nasadit strategické síly, jak píše server Missile Threat.
Smlouva INF – dočasný oddech
Výsledkem strachu vyvolaného raketami Pershing byla „Smlouva o úplném odstranění raket krátkého a středního doletu“, známá pod zkráceným názvem Smlouva INF. Vstoupila v platnost v polovině roku 1988 a zrušila celou kategorii jaderných zbraní a zakázala práce na nové výzbroji tohoto typu.
Přestože smlouva INF vedla k faktickému vyřazení několika typů raket z arzenálu SSSR a USA a promítla se do likvidace mnoha tisíc raket, neukončila vývoj zbraní krátkého a středního doletu. Obě země navzdory formálnímu zákazu pokračovaly ve vývoji. Záminkou k tomu bylo podhodnocování veřejně zveřejňovaných výkonů budovaných raket, aby vyhovovaly smlouvě, jak uvádí server Arms Control.
Proto má například raketa Iskander-E formálně dolet 280 km, ale pouze proto, aby se vešla do limitu 300 km stanoveného smlouvou pro exportní zbraně. Iskander-M nebo Iskander-K používané ruskou armádou mají teoreticky dolet 500 km, ale jejich skutečné schopnosti jsou mnohem větší. Příkladem jsou testy Iskander-K, které prokázaly, že raketa může zasáhnout cíle vzdálené až 2 500 km.
V důsledku toho USA v roce 2019 z rozhodnutí prezidenta Trumpa formálně odstoupily od smlouvy s IDF. Ačkoli se to setkalo s mezinárodními protesty, jen to potvrdilo status quo. Smlouva INF, ačkoli přinesla Evropě jaderné uvolnění, zůstala na dlouhá léta mrtvá.
Zdroj: redakce – autorský text, military-today.com, missilethreat.csis.org, armscontrol.org, Wikipedia