Nová ruská ponorka Velikije Luki je technologickým krokem zpět
Nová ruská ponorka Velikije Luki je známkou nezvyklé cesty, kterou se Moskva vydala při stavbě svých podmořských plavidel. Třetí z diesel-elektrických ponorek třídy Lada byla slavnostně spuštěna na vodu koncem minulého měsíce. Rusko uspořádalo slavnostní položení jejího kýlu již v roce 2015 a stavba trvala sedm let. Moskva plánuje vyrobit nejméně osm těchto ponorek, jak uvádí server Naval News.
Na rozdíl od většiny zemí, které staví ponorky s jaderným pohonem, Rusko staví i konvenční, diesel-elektrické ponorky. Celkově třída Lada, která má zhruba dvanáctileté zpoždění oproti plánům, ilustruje nedostatky tohoto přístupu. Rusko pomalu zaostává v technologii ponorkové války.
Velikije Luki je pojmenována podle bitvy na východní frontě druhé světové války. Kromě ní spustilo dříve Rusko na vodu dvě další ponorky třídy Lada: Petrohrad a Kronštadt. Třída Lada byla vyvinuta v 90. letech 20. století jako nástupce velmi prosperující třídy Projekt 877, v kódu NATO označované jako třída „Kilo“. Ponorky jsou 67m dlouhé, mají šířku 7m a jejich posádka čítá pouhých 35 osob. Jsou vyzbrojeny šesti torpédomety ráže 533 milimetrů, do nichž lze umístit řízená torpéda, protilodní střely a střely s plochou dráhou letu. Jejich diesel-elektrické motory dokáží při ponoření vyvinout rychlost až 21 uzlů, ale vyžadují, aby se Lada pravidelně vynořovala.
S ponorkami třídy Lada má ruský loďařský a zbrojní průmysl velké problémy. Petrohrad se dostal do konstrukčních potíží a finančních problémů a ponorka vstoupila do služby až v roce 2010, tedy neuvěřitelných 13 let od zahájení výroby. Stavba ponorky přitom obvykle trvá tři roky. Velikije Luki se stavěla 7 let. Navíc původně měly ponorky této třídy využívat pohon nezávislý na vzduchu, který by jim umožňova zůstat pod vodou i několik týdnů, ale projekt pohonu skončil fiaskem. Ruské námořnictvo mezitím začalo nakupovat ponorky třídy Kilo a Improved Kilo“ a o Lady příliš zájem nebyl.
Proč vůbec Rusko stále staví ponorky s diesel – elektrickým pohonem? Na rozdíl od Spojených států, jejichž ponorky musí urazit tisíce kilometrů, aby se staly operačně relevantními, ruské námořnictvo musí urazit jen krátkou vzdálenost, aby se setkalo s námořnictvy Spojených států, zbytku NATO, Číny, Japonska, Severní Koreje a dalších zemí, jak uvedl server Popular Mechanics.
V mnoha případech je tak jaderný pohon nadbytečný. Jaderné ponorky jsou také mnohem dražší než jejich nejaderné protějšky, což začalo hrát v ruském námořnictvu stále větší roli. Mnoho ruských válečných lodí postavených v 90. letech bylo uvedeno do provozu až v roce 2000, kdy si je Moskva konečně mohla finančně dovolit. Neschopnost vyvinout pohon nezávislý na vzduchu, který je u mnoha ruských konkurentů stále běžnější, svědčí o celkovém úpadku ruské ponorkové techniky. Vzhledem k tomu, že západní sankce kvůli Ukrajině opět oslabují jeho schopnost řádně financovat armádu, můžeme být znovu svědky návratu do 90. let nejen co se ponorkových konstrukcí týče.
Zdroje: popularmechanics.com, navalnews.com
