Šla jsem do Tesca a doteď se z hrůzného zážitku nedokážu vzpamatovat

Některé momenty se nám vryjí do paměti víc než bychom chtěli. Pro někoho možná naprosto banální scénka u pokladny v supermarketu může u citlivějších jedinců vyvolat kromě smutku a pohoršení i trauma. Situace, kdy jsme svědky zjevné nespravedlnosti, ale každopádně vyvolává mnoho otázek. Otázek o prioritách naší společnosti, ale i o výchově dětí.

Vyhrocená situace, která se odehrála ve všední den v jednom z pražských supermarketů otřásla naší čtenářkou Jaroslavou natolik, že se neváhala se svým nepříjemným zážitkem svěřit naší redakci. Celá situace sice nakonec skončila až filmovým happyendem, ale celá záležitost na čtenářce zanechala hořkou pachuť. Otázka výchovy dětí je sice individuální záležitostí, do které se nemá ostatním mluvit, nicméně existují jistá pravidla, která by se měla dodržovat. Ne nadarmo se totiž říká, že co zasejeme, to později i sklidíme.

Bonbony versus cigarety

„Stála jsem ve frontě na pokladnu a slyšela jsem to celé. Malý asi šestiletý chlapeček prosil maminku o obyčejný pytlík gumových medvídků. Nijak nevyvádělo, jen tiše poprosilo. Maminka mu bez jediné emoce odsekla, že na bonbony nemá penízky a že bonbony nejsou zdravé. Potud by bylo její vysvětlení přijatelné a pochopitelné. Chlapcova matka si však záhy na pokladně poručila dvě krabičky cigaret,“  popisuje paní Jaroslava moment, který ji rozhořčil. Celá scéna by možná šla přejít smutným povzdechem, kdyby se v zápětí nestalo něco ještě nečekanějšího. Skutek matky vyvolal okamžitou reakci i u samotné paní pokladní, které se malého chlapce natolik zželelo, že si rychle odskočila od pokladny do oddělení cukrovinek a sáček želatinových medvídků za své peníze koupila a chlapci bez jediného slova nezištně darovala. Dítěti zasvítily oči radostí. Matka dítěte prodavačce poděkovala a k vyjádření díků pobídla i svého syna. Mladé mamince asi ani nedošlo, že to od prodavačky nebyl ani tak akt štědrosti, jako neverbální výtka vůči sobectví matky. Chytrému napověz, hloupého trkni. Paní Jarka pozorujíc celou situaci z dáli, měla najednou slzy na krajíčku. Rozhořčení vystřídalo dojetí.

Nejde o sladkosti. Jde o vzkaz

Zážitek čtenářky ze supermarketu nebyl příběhem o škodlivosti bonbonů. Nebyl to ani příběh o penězích, ani o tom, jestli jsou cigarety škodlivější než bonbony. Byl to příběh o tom, co dospělí sdělují dětem svými činy. Jestliže dítě vnímá, že cigarety jsou důležitější než jeho přání, odnáší si z toho poznání, že jeho potřeby nejsou důležité. A to může být mnohem toxičtější než nikotin. Děti totiž neposlouchají, co jim říkáme. Dívají se, co děláme. A když místo empatie a respektu dostanou odmítnutí a lhostejnost, začnou si to přenášet do všech dalších vztahů. „Nezasloužím si, aby mě někdo vyslyšel.“, „Moje radost je druhořadá.“ To jsou vzorce, které se formují právě v těchto zdánlivě banálních chvílích.

Realita nebo selhání hodnot?

Je fér přiznat, že nevidíme za oponu. Možná měla chlapcova matka těžký den. Možná měl v peněžence jen pár posledních korun, možná cigarety nekupovala pro sebe, ale pro sousedku. Ale právě v takových chvílích je důležité si položit otázku, co je pro mě jako rodiče důležité? Dítě, které mě prosí o sladkost, nebo moje závislost? „Nechci nikoho soudit, ale pokud si někdo může dovolit dvě krabičky cigaret a přitom mu připadá zbytečné koupit dítěti za dvacku pytlík bonbonů, pak něco nehraje. A není to o financích. Je to o prioritách,“ uvažuje nahlas paní Jaroslava.

Hrdinka všedního dne

Z celého příběhu si čtenáři nejspíš odnesou jediné, situaci zachránila lidskost paní pokladní. Možná to byla drobnost. Možná si ani ona sama neuvědomila, jak silné gesto to bylo. Ale v očích dítěte a v očích přihlížejících udělala něco zcela mimořádného. V tu chvíli nebyla zaměstnankyní Tesca. Byla symbolem lidskosti. Nejsmutnější na celé záležitosti je, že tuhle lidskost v danou chvíli nedokázal rodič. Někdy nestačí, že své děti krmíme. Musíme je i vyživovat. Vyživovat pozorností, pochopením a přijetím.

Co dělat, když jste svědkem podobné situace?

Možná si říkáte, měl bych zasáhnout? Říct něco? Nabídnout pomoc? Pravda je, že každá situace je jiná. Ale důležité je neodvracet zrak. Protože už jen to, že někdo stojí na straně slabšího, může mít léčivý účinek. Můžete se na dítě usmát. Můžete poděkovat laskavé paní pokladní.  Můžete sdílet příběh s ostatními, jako to udělala paní Jaroslava. Každý čin se počítá.