Jak nikdy neodpovídat na otázku „Stalo se něco?“ a nerozpoutat třetí světovou

Na dotaz „Stalo se něco?“ mnozí automaticky reagují snahou rychle smést nepříjemnou otázku ze stolu, často pomocí naučených frází. Nedostatečná komunikace však může zásadně narušit naše vztahy a oddalovat řešení hlubších problémů.

Pokud neumíme efektivně hovořit o svých emocích, nebo máme ve zdravé komunikaci mezery, můžeme si zadělat na vážné potíže. Když se protistrana pokouší pochopit, proč vypadáme smutně nebo reagujeme podrážděně, obvykle to myslí v dobrém. Samozřejmě záleží na tónu a způsobu, jakým se pokouší dobrat odpovědi. Většinou se však snaží udělat alespoň první krok k vyřešení překážky, jež může výrazně snižovat kvalitu našeho vztahu. Pojďme se podívat na klasické věty, které cestu k vyřešení celé situace naopak spíše oddalují.

Typické věty, které ničí vztahy

„Nic.“ Tato odpověď naznačuje, že se nechceme bavit o možných příčinách, které nás zasáhly a vyvedly z míry. Absolutně neposkytuje prostor pro žádnou další diskuzi a může druhému signalizovat, že mu třeba dostatečně nedůvěřujeme natolik, abychom se mu otevřeli a začali se svěřovat. Používání této fráze vede postupně k frustraci, protože protistrana si je vědoma, že něco není v pořádku, ale neví co, protože jí chybí zpětná vazba.

„Jsem v pohodě.“ To je klasická fráze, kterou používáme i v přítomnosti lidí, se kterými se známe teprve krátce. Používám ji, abychom zakryli svoje skutečné pocity, čímž je ale zároveň potlačujeme a trivializujeme. Pokud se takto vyjadřujeme dlouhodobě a ve společnosti blízkých, kterým na nás záleží, může takové chování signalizovat i hlubší formu emočního popírání. Protějšek, který se s námi snaží věci probrat, se pak cítí odmítnutý.

„Nechci o tom mluvit.“ Taková reakce je pravděpodobně upřímná, ale může výrazně zraňovat druhé. Někteří lidé se mají tendenci v období smutku nebo vzteku uzavírat do sebe a nekomunikovat s okolím. Odmítání partnera a jeho pokusy o usmíření, vyřešení sporu nebo poskytnutí psychické podpory, se může stát velmi lehce toxickým. Je zcela normální, že potřebujeme čas na vstřebání traumatizujících prožitků, než jsme schopni si o nich v klidu promluvit. Ignorování konverzace se však stává už závažným problémem a častým zabijákem vztahů.

Důvody špatné komunikace

Důvodů, proč o svých špatných náladách nekomunikujeme je mnoho. Někteří se bojí konfliktu či odmítnutí, jiní mají pocit, že by svými záležitostmi obtěžovali ostatní nebo by působili jako slaboši. Obecně se více svěřují extroverti než introverti, kteří potřebují vnitřní prožitky nejprve zpracovat. Záleží také na kultuře, mnohé děti vyrůstají v přesvědčení, že by měly svoje záležitosti řešit v tichosti a jen v úzkém okruhu nejbližších.

Není překvapením, že se více svěřují ženy. Ty častěji navštěvují terapeuty a o svých trápeních hovoří s kamarádkami, partnery i rodinou, kde hledají emocionální podporu. Naopak muži bývají uzavřenější, což může být do určité míry ovlivněno i společenskými normami a očekáváními.

Na druhou stranu pánové preferují zpravidla spíše hledání řešení sami. To může vyústit k nedorozumění, kdy je ženy vnímají jako chladné a nedostupné, zatímco muži považují otevřenost něžného pohlaví za poněkud přetěžující.

Pokud vnímáte, že váš kamarád nebo partner nekomunikuje zdravým způsobem, uzavírá se do sebe a dlouhodobě vás a vaši podporu odmítá, je dobré ho na tuto skutečnost citlivě upozornit, ideálně v momentě, kdy bude v dobrém rozpoložení.

Možná si i ale i vy někdy připadáte emocionálně nedostupní. Můžete vyhledat terapeuta, který vám pomůže správně pojmenovat prožitky, kterými si procházíte a naučit vás techniky zdravé konverzace.

Je také důležité obklopovat se lidmi, kterým důvěřujeme. Malé krůčky v komunikaci jsou pak vždy lepší než žádné. Zkuste sdílet své pocity průběžně, informujte druhou stranu o tom, co právě cítíte, i když jde o naprosto neutrální situace, nebo se zamyslete nad tím, jak jste se cítili, když vám v minulosti někdo řekl něco zraňujícího. Mnoho lidí také nedá dopustit na psaní deníku.