Tato česká píseň byla uznána jako jedna z nejlepších na světě. Místní na ni ale už dávno zapomněli

Na sociálních sítích se v únoru objevila anketa, která se rychle rozšířila mezi uživateli z různých částí světa. Lidé měli označit píseň, která je podle nich emocionálně nejsilnější a zároveň hudebně nejpůsobivější. V první desítce se objevily skladby jako Hallelujah od Leonarda Cohena, Tears in Heaven od Erica Claptona nebo Imagine od Johna Lennona. Mezi nimi se ale bez jakékoli mediální podpory, jen díky sdílení uživatelů, prosadila skladba pocházející z bývalého Československa.

Zpětná vazba zahraničních posluchačů byla téměř jednotná. Píseň zaujala svou naléhavostí, hlasem zpěvačky i textem, kterému porozuměli díky překladu. Uživatelé psali, že skladba zní jako hymna, která přesahuje hranice jednoho národa. Nicméně v samotném Česku se o ní mluví velmi málo. V rádiích téměř nezaznívá, mladší generace ji nezná a běžně se neobjevuje ani na koncertech nebo v televizních pořadech. Přitom jde o skladbu, která byla ve své době jedním z nejsilnějších symbolů naděje, vzdoru i občanské statečnosti.

Skladba, která musela zmizet

Píseň vznikla v roce 1968. Autorem hudby byl Jindřich Brabec, text napsal Petr Rada. Byla součástí televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde ji nazpívala tehdy už známá zpěvačka Marta Kubišová. Text skladby neobsahoval žádná přímá politická sdělení, ale působil velmi silně v kontextu tehdejšího dění. Během několika týdnů po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy ji lidé začali vnímat jako hlas odporu proti násilnému potlačení svobody.

Režim zareagoval rychle. Píseň byla zakázána, stejně jako samotná Kubišová. Její kariéra byla ze dne na den zastavena, nesměla vystupovat ani nahrávat. Přesto si lidé skladbu pamatovali. Nahrávky kolovaly mezi známými, slova se šeptala potichu. V letech normalizace se z ní stal neoficiální symbol tiché opozice. Bez toho, aby se hrála veřejně, se vryla do povědomí několika generací.

Návrat, který vešel do dějin

V roce 1989 se skladba vrátila. Marta Kubišová ji poprvé znovu veřejně zazpívala 21. listopadu z balkonu nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí v Praze. Zněla přímo k tisícům lidí, kteří tehdy zaplnili celé centrum města. Hlas i slova písně okamžitě poznali. V ten moment se skladba stala zvukem revoluce. Následující dny ji přebírala média, zaznívala na dalších demonstracích i v domácnostech. Zpětně byla označena jako hymna sametové revoluce.

Marta byla i po roce 1989 hudebně aktivní. Vydala několik alb, koncertovala a vystupovala také při významných státních událostech. Píseň, která byla roky zakázaná, se dočkala oficiálního uznání. Objevila se ve školních učebnicích, byla zařazena mezi nejvýznamnější skladby 20. století a její slova se často citovala v novinových článcích. Ani tak její sláva netrvala věčně.

V rádiích se skoro nehraje

Dnes se o Modlitbě pro Martu mluví málo. V komerčních rádiích se prakticky nehraje. Televizní vysílání ji připomene většinou jen u příležitosti výročí listopadových událostí. Na streamovacích platformách patří mezi málo vyhledávané skladby. Věkově mladší posluchači často nevědí, kdo píseň zpíval ani v jakém kontextu vznikla. Přestože jde o dílo, které se dostalo do mezinárodních žebříčků a anketa jej zařadila mezi nejpůsobivější písně světa, domácí publikum na něj pozvolna zapomnělo.

Zatímco zahraniční posluchači, kteří objevili skladbu poprvé teprve nedávno, ji označují za hudební objev, v Česku její význam bledne. To ukazuje i srovnání mediálních zmínek. Zatímco v anglicky mluvících článcích se píseň objevuje jako příklad hudebního protestu východního bloku, v českém veřejném prostoru se o ní naposledy výrazně mluvilo před více než pěti lety.

Samotnou Martu Kubišovou úspěch písně velmi překvapil. „Když jsem se někde ocitla, jako mezi lidmi, tak říkali: ‚To byla hezká písnička, uslyšíme ji ještě?‘ A já jsem říkala: ‚Jo, jo, ta je do jednoho…‘ A netušila jsem, že to bude tak krásný… Jako že bude mít tak krásný osud,“ vyznala se pro irozhlas.cz. V té době měl totiž tento hit zaznít opravdu jen v seriálu Píseň pro Rudolfa III..

Symbol, který není slyšet

Píseň, která dokázala v klíčových momentech československé historie spojit lidi a dodat jim odvahu, se z veřejného prostoru vytratila. Nenahradila ji žádná jiná skladba se stejným dopadem nebo silou. V mezinárodním měřítku je nadále vnímána jako výjimečné dílo, v tuzemsku však ztratila kontakt s každodenní realitou. I když je stále dostupná, její poselství už většina lidí neslyší.

Skutečnost, že v zahraniční anketě předčila i řadu světově proslulých hitů, ukazuje, že kvalita a síla skladby je stále rozpoznatelná. Chybí ale připomínání a kontakt s kontextem, který jí dává význam. Mnoho českých posluchačů dnes víc zná zahraniční písně, které byly vytvořeny o generace později, zatímco vlastní kulturní dědictví zůstává stranou.