Skoro vyhynulá profese dnes nabízí až 120 tisíc měsíčně. Nastoupit můžete už zítra
Jsou takové profese, u kterých už většina lidí zapomněla, že vůbec existují. Jednou z nich je bezesporu hodinář. Hodinky totiž velká část lidí nepoužívá a raději se podívá na telefon. Pokud už ano, zkrátka si koupíme digitální náramek z Asie a když doslouží, vyhodíme ho. Odborníků, kteří by uměli opravit ty tradičnější kousky, ale stále ubývá. Proto si mohou vydělat opravdu zajímavé peníze.
Slyšeli jste někdy o někom, kdo byl hodinářem? Pokud pomineme mistra Hanuše z pověsti o pražském Orloji, pravděpodobně nikoho takového nebudeme znát. Není divu – míst, kde je možné se tuto profesi naučit, je dnes již skutečně jako šafránu.
Zájemce o obor má v současnosti prakticky pouhých několik možností. První z nich je studium odborného učiliště. Na celé Česko i Slovensko přitom připadá jedno jediné, které se nachází v Jihlavě. Každý rok je ke studiu přijato zhruba sedm zájemců, vzdělávání trvá tři roky. V průměru se ale řemeslu poté věnuje jen jeden učeň z ročníku.
Druhou variantou je dálkový rekvalifikační kurz, který zmíněná škola také nabízí. Tuto možnost zpravidla volí lidé, kteří se již věnují něčemu jinému a buď je opravování hodinek jejich koníčkem, nebo se živí třeba jako zlatníci a chtějí si rozšířit kvalifikaci.

Rekvalifikovat na hodináře se chtějí různé profese
Není ale výjimkou, že se do kurzu přihlásí třeba lékař nebo právník. V každém případě je ale pravděpodobné, že si na své místo bude muset počkat. Zájemci totiž převyšují kapacitu, a tak je běžné, že trvá několik let, než na vás přijde řada.
Získat dobré zaměstnance je především pro prestižní hodinářské firmy velmi náročné, jak popsala například ředitelka české značky PRIM Renata Červenák Nývltová.
„Hlavně u hodinářů je to hodně složité. Je jich hrozně málo. V minulosti bylo v Novém Městě nad Metují odborné učiliště, dnes už je bohužel jediné v Jihlavě. Ročně z něj vychází malé počty absolventů. Konkrétně loni to bylo myslím sedm. Pokud víme, jeden jediný se této profesi věnuje. Naštěstí ho máme tady u nás,“ popsala otevřeně.
Z toho důvodu se nejen její podnik, ale také řada dalších, uchylují k jinému řešení, než čekat na renesanci učebních oborů. „Alternativou, jak získat hodináře, je přijmout třeba zlatníka nebo jemného mechanika a prostě si ho tady zacvičit. Takový zácvik ale trvá zhruba tři roky. Dá se říct, že hodináři jsou naše zlato,“ uvedla.

Firmy přijímají jiné profese a školí si je raději samy
Podobná praxe, kdy se zájemce o tuto profesi zaučí přímo ve firmě, je běžná také u velkých hodinářských značek, jako je třeba Rolex. Než nový zaměstnanec vše potřebné vstřebá, trvá to poměrně dlouho a vyžaduje to z jeho strany mnoho trpělivosti.
Odměnou mu ale může být to, že pokud skutečně vytrvá, může si sáhnout na skutečně velmi zajímavé peníze, které v manuálních oborech nejsou úplně běžné.
Průměrný plat hodináře v běžném hodinářství se pohybuje kolem 28 tisíc korun. To pochopitelně není žádné terno, ale pokud budete šikovní, snadno si polepšíte. Lidí, kteří umí opravit starší kusy hodinek, totiž stále ubývá. Proto nemají hodináři, kteří založí vlastní živnost, nouzi o klienty.
Jestliže například rozumí také historickým kouskům, mohou se dostat k opravdu velmi zajímavým zakázkám, kde se platby mohou pohybovat v řádech statisíců.
V případě, že se stanete zaměstnancem některé prestižní značky jako je třeba Rolex, Patek Philippe nebo Audemars Piguet, základní platy se zde pohybují v rozmezí 3000-5000 euro, v přepočtu tedy 70 – 120 000 korun.