Italové nesnášejí Čechy a dali jim nechutnou přezdívku. Až to zjistíte, tak na dovolenou pojedete jinam

Na dovolené v Itálii stačí jedno neopatrné slovo v restauraci a máte zaděláno na pořádný problém. „Dáte mi kečup na pizzu?“ nebo „Nemáte ji se smetanovým základem?“. Podobné věty jsou v očích italských kuchařů doslova rouháním. Italové považují tyto kombinace za kulinářské zločiny, které se jim příčí i fyzicky.

A když se do toho přidá ještě „Pizza Hawaii“, rozhořčení stoupá. „Tohle u nás nenajdete. Je to urážka celé Itálie,“ reagoval jeden z kuchařů v Neapoli, kde byla pizza Margherita v 19. století poprvé připravena. Nejde přitom jen o ananas, ale i o další přísady, které Čechům přijdou běžné, Italové je ale odmítají. Smetana, kukuřice, eidam nebo česneková majonéza na těstoviny, to jsou pro ně důvody k údivu i pobouření.

Češi si totiž s recepty hlavu příliš nelámou. „Přijde turista a chce pizzu s kukuřicí, tatarskou omáčkou nebo si k ní objedná colu a hranolky. Nechci soudit, ale s italskou tradicí to nemá nic společného,“ říká šéfkuchař Fabio z Janova. V internetových diskuzích i v zákulisí restaurací tak na adresu českých hostů začali Italové používat přezdívku „gastro barbaři“. Nejde o oficiální označení, ale o ironické výrazy, které mají vystihnout míru nepochopení italské kuchyně ze strany turistů.

Káva po obědě, těstoviny k řízku a hranolky s mozzarellou

Další kulturní rozkol přináší konzumace kávy. V Itálii je cappuccino výhradně ranní záležitostí. Dát si ho po obědě působí jako faux pas, a kdo si ho objedná k večeři, je pro Itala tak trochu mimozemšťan. Češi ale podobná pravidla většinou neznají. Káva je pro ně jen káva, bez ohledu na denní dobu.

Zásadní neshody panují také v servírování těstovin. V italské gastronomii jsou těstoviny samostatným chodem, v Česku je mnozí vnímají jako přílohu. „Někdo si je dá k řízku, jiný si je zalije omáčkou z guláše. To není kreativita, to je kulturní střet,“ podotýká Alessandro R., kuchař z Boloni. V italských kuchyních se často setkávají s tím, že si turisté přejí jídlo sestavit zcela podle vlastního gusta, i když to naprosto odporuje základním pravidlům.

Italové mají silný vztah k tradici. Kuchyně je pro ně dědictvím, na které se nesahá. Když ho někdo přetvoří podle sebe, pociťují to jako osobní urážku. A i když se to děje v dobré víře, ne vždy to vyvolá pozitivní reakce.

Někteří Italové raději Čechy neobsluhují

Zda přezdívka vznikla v žertu, nebo v reakci na časté požadavky turistů, není zcela jasné. Faktem ale je, že mezi restauratéry v Itálii se skutečně ujala. V některých diskusích na italských gastro fórech se objevují výpovědi personálu, kteří by Čechy nejraději už neobsluhovali. Chtějí se vyhnout žádostem, které odporují jejich zvyklostem.

„Přišel pár a objednal si pizzu půl na půl. Jednu polovinu se šunkou, druhou s nutellou a broskvemi. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo brečet,“ sdílel zkušenost kuchař z Kalábrie. Podobné historky se množí, i když většinou s nadsázkou.

Italové v nich ale varují před tím, že z jejich kuchyně se někdy stává karikatura. „Jídlo není prostor pro fantazii. Je to náš jazyk, kterému nerozumíte,“ napsal v jednom blogu známý food kritik z Říma.

Vztah plný protikladů

Na druhou stranu, ne každý Ital to bere vážně. Mnozí si uvědomují, že turisté nejsou znalci italské gastronomie a že za jejich požadavky stojí zkrátka jiná výchova a jiné chutě.

„Když vám chutná pizza s kukuřicí a kečupem, tak si ji dejte. Jen tomu neříkejte pizza,“ usmívá se s nadhledem servírka z Toskánska. Většina Italů chápe, že pravidla nejsou univerzální. Ale zároveň si přejí, aby jejich kuchyně byla respektována.

A co na to Češi? Většina si z přezdívek nic nedělá. Někdo je bere s humorem, jiný jako výzvu. Ale u části lidí může opakovaný výsměch, nedůvěra nebo neochota vyhovět změnit názor na to, kam vyrazit na příští dovolenou. A někdo se do Itálie třeba už opravdu nevrátí.