Zázračné zbraně nacistů. Kdyby je měli dřív, možná mohli vyhrát válku

Spousta historiků tvrdí, že máme štěstí, že nacisté neměli tyto zbraně dřív, jinak by možná vyhráli válku. Je to jedna z nejoblíbenějších a nejzakořeněnějších historek o V-2 a dalších pokročilých zbraních, které Třetí říše nasadila na konci této války.

Na první pohled dává toto tvrzení velký smysl. Němci představili první funkční proudovou stíhačku, řízenou střelu a balistickou raketu na světě, to vše v období od jara do podzimu roku 1944, píše server Air and Space. Kdyby nasadili stíhací letouny Messerschmitt Me 163 a Me 262 dříve, mohli výrazně ztížit denní strategickou bombardovací ofenzívu.

Vedení amerického armádního letectva (USAAF) bylo jistě znepokojeno. Kdyby nacisté začali na Británii odpalovat řízené střely V-1 a rakety V-2 dříve, mohli narušit přípravy na invazi v den D nebo vyvolat masovou paniku a vykolejit britskou válečnou ekonomiku? Klíčoví spojenečtí vůdci, jako generál Dwight Eisenhower a premiér Winston Churchill, diskutovali právě o těchto scénářích.

Ze strany nacistů podněcoval ministr propagandy Josef Goebbels od roku 1943 strach tvrzením o přicházejících Wunderwaffen (zázračných nebo zázračných zbraních), které zvrátí vývoj a vyvolají Vergeltung (pomstu nebo odplatu) za nevybíravé spojenecké bombardování německých měst. Po válce posílily vzpomínky německých bývalých generálů, kteří Hitlera obviňovali, že tyto zbraně zadržoval. Nové stíhačky a rakety údajně přišly „příliš pozdě“ na to, aby změnily průběh války.

• 

Cíl? Vyřadit základny z provozu

Strach z vyspělé německé technologie byl trvalý již od 30. let 20. století. Poté, co němečtí fyzici na konci roku 1938 v Berlíně poprvé zjistili štěpení jádra, vedl přímo k americkému, britskému a kanadskému projektu atomové bomby. Sám Hitler v roce 1939 neurčitě vyhrožoval nadcházejícími superzbraněmi, možná myslel na ultra tajný armádní raketový projekt, z něhož měla vzejít V-2.

Když britská rozvědka na jaře 1943 tento program odhalila, nařídil Churchill speciální nálet na raketové centrum Peenemünde na Baltu. Byl proveden v srpnu a jeho cílem bylo zabít raketové inženýry a narušit projekt. Nálet ale byl jen částečně úspěšný. Koncem roku 1943 a počátkem roku 1944 vedla výstavba odpalovacích a skladovacích raketových základen v severní Francii Spojence k odklonu strategických bombardérů, aby se pokusili tyto základny vyřadit z provozu.

Na jaře 1944 vyvrcholily obavy amerického armádního letectva z německých stíhaček s reaktivním pohonem. V květnu se poprvé zúčastnil bojů raketový stíhač Me 163, který se vysokou rychlostí přibližoval k bombardovacím formacím. Koncem července byly nasazeny i první proudové letouny Me 262. Letoun Me 163 létal tak rychle, že bylo náročné provést střelecký útok na americký bombardér a pohonné hmoty vyčerpal během pěti minut a letoun klouzal zpět na základnu. Američtí stíhací piloti se brzy naučili zachytit je během klouzavé fáze nebo číhat kolem přistávacích ploch, aby je mohli sestřelit, což bylo proveditelné díky rostoucí spojenecké vzdušné převaze.

Me 262 byl efektivnější, protože měl lepší letové vlastnosti a rychlostní výhodu nad protivníky s pístovými motory. Byl však také zranitelný vůči útokům při přistání. V každém případě musely být proudové motory Me 262 jako zcela nová technologie každých několik letových hodin opravovány, jinak by katastrofálně selhaly.

• 

Bomby Fieseler Fi 103

Mezi bojovým vystoupením obou stíhaček začala Luftwaffe také vypouštět své „létající bomby“ Fieseler Fi 103. To, co bychom dnes nazvali řízenými střelami. Několik dní po jejím debutu proti Londýnu 13. června Goebbels konečně našel propagandistický název, který se mu líbil: V-1 jako Vergeltungswaffe Eins (Zbraň pomsty jedna). Udělala největší dojem ze všech „zázračných zbraní“.

• 

Desítky střel V-1, odpálených z parních katapultů v severovýchodní Francii, brzy začaly dnem i nocí pronikat do britského vzdušného prostoru a způsobily masový exodus dětí a rodin z Londýna. Churchill byl natolik znepokojen, že se snažil přemluvit spojenecké velitele, aby na německá města shodili jedovatý plyn. I tato krize však brzy pominula. Do srpna se díky reorganizaci britské protiletadlové obrany výrazně zvýšil počet sestřelených raket a koncem měsíce spojenecká vojska po útěku z Normandie obsadila pobřeží Lamanšského průlivu.

Poté byly proti jihovýchodní Anglii vypouštěny jen malé počty střel V-1 z bombardérů Heinkel He 111 umístěných v Nizozemsku. Hitler nařídil přesunout pozornost na nově osvobozený belgický přístav Antverpy, který Spojenci potřebovali k zásobování svých armád.

Odpálení V-2 se chvíli tajilo

Armádní posádky poprvé úspěšně odpálily V-2 proti Paříži a Londýnu 8. září, ale Goebbels s oznámením otálel dva měsíce, protože přehnaná propaganda V-1 vedla k rozčarování uvnitř Říše. V-2 přiletěla nadzvukovou rychlostí, takže ji nebylo možné sestřelit technologií, která byla v roce 1944 dostupná a tuna vysoce účinné výbušniny v kombinaci s dopadovou rychlostí vytvořila mohutný kráter. Byla to nejmodernější a nejexotičtější zbraň nasazená ve druhé světové válce – dokud USA o jedenáct měsíců později neshodily na Japonsko atomové bomby.

• 

Přesto byly skutečné výsledky V-2 opět mnohem méně působivé, než se očekávalo. Stejně jako její předchůdkyně křižující raketa byla natolik nepřesná, že bylo možné zaměřit pouze velkou městskou oblast a mnoho z nich selhalo během letu nebo explodovalo jinde. Výroba V-2 stála nejméně desetkrát více než V-1, a proto byla vypouštěna v mnohem menším počtu (asi 3 000 oproti 22 000 V-1). Samotná skutečnost, že proti balistické střele neexistovala žádná obrana, kromě marných pokusů o nalezení a bombardování mobilních odpalovacích posádek, znamenala, že Spojenci na její zastavení vynakládali méně prostředků.

Němci s atomovými bombami nezabodovali

Třetí říše již dříve nasadila první protiletadlovou raketu a první přesně naváděnou bombu v roce 1943 a vynaložila velké úsilí na vývoj protiletadlových raket a raket vzduch-vzduch pro domácí obranu, z nichž však žádnou nenasadila. Konečným výsledkem všech těchto zbraní, ať už byly nasazeny nebo ne, bylo, že Říše promrhala spoustu peněz a technických znalostí na vývoj a výrobu exotických zařízení, která nepřinášela žádnou nebo jen malou taktickou a strategickou výhodu. Pokud jde o jedinou skutečnou superzbraň druhé světové války, atomovou bombu, Němci dosáhli v jaderné technologii jen omezeného pokroku.

O příčinách tohoto neúspěchu se vedou spory od roku 1945, ale i kdyby němečtí fyzici vytvořili jaderný reaktor a konstrukci bomby, bylo velmi nepravděpodobné, že by Říše dokázala postavit potřebné obrovské závody na separaci izotopů vzhledem k neúnavnému spojeneckému bombardování.

• 

Přišly „zázračné zbraně“ příliš pozdě?

Právě naopak. Přišly příliš brzy. Technologie proudových motorů byla stále příliš nová a nevyzpytatelná, stejně jako mnohé technologie komponent nových zbraní. Útoky V-1 a V-2, téměř výhradně na Londýn a Antverpy, neměly žádný strategický výsledek, protože střelám chyběly přesné naváděcí systémy a jaderné hlavice. Anglo-americká konvenční čtyřmotorová letadla byla při strategickém bombardování mnohem účinnější.

V každém případě Hitler prohrál válku v roce 1941, když zaútočil na Sovětský svaz a vyhlásil válku Spojeným státům, což mělo za následek, že proti Německu nestála jen jedna velmoc (Britské společenství národů), ale hned tři. Trvalo až do konce roku 1942, než se nerovnováha v počtu pracovních sil a výrobě projevila na bojišti, ale poté byla Třetí říše utlučena spojeneckou přesilou.

Až tedy příště navštívíte naši pobočku ve Washingtonu nebo Udvar-Hazy Center ve Virginii, můžete obdivovat naši prvotřídní sbírku vyspělých německých letadel a raket, ale neříkejte prosím svým společníkům, že kdyby přišli dříve, mohli nacisté válku vyhrát.

Zdroj: airandspace.si.edu, Michael J. Neufeld – Von Braun