Vědci právě spatřili mohutnou bouři z hvězdy podobné Slunci

Mladá hvězda EK Draconis, která leží 111 světelných let od Země, má přibližně stejnou velikost a teplotu jako naše Slunce. V současné době je však mnohem bouřlivějším místem, uvádí portál Popular Science. Vědci pozorovali EK Draconis v okamžiku, kdy do vesmíru vyvrhla výtrysk plazmatu, který se ukázal být mohutnější než jakýkoli dříve zaznamenaný u hvězdy podobné Slunci. Naše Slunce mohlo mít v minulosti podobně silné bouře, které mohly zanechat stopy na Zemi a jejích sousedech.

Naše Slunce pravidelně vysílá exploze záření známé jako sluneční erupce. Tyto erupce jsou někdy doprovázeny výrony přehřáté hmoty neboli plazmy. Tyto události se nazývají sluneční bouře nebo výrony koronální hmoty. Občas se oblaka plazmy dostanou až k magnetickému poli Země, kde ruší činnost satelitů a způsobují výpadky elektřiny; v roce 1989 vyřadila sluneční bouře celou elektrickou síť v kanadské provincii Quebec.

Naše Slunce se však během své 4,6 miliardy let dlouhé životnosti hodně zklidnilo, říká Yuta Notsu, astrofyzik z Coloradské univerzity a spoluautor studie. Předchozí práce Notsua a jeho kolegů naznačují, že obzvláště působivé „supererupce“ se nejčastěji vyskytují u mladých, rychle rotujících hvězd, ale u starších hvězd, jako je naše Slunce, se mohou vyskytnout přibližně jednou za několik tisíc let.

„Slunce je průměrná nudná hvězda středního věku; erupce nejsou ve skutečnosti tak energické,“ říká Damian Christian, astrofyzik z Kalifornské univerzity, který se na výzkumu nepodílel. „Můžeme studovat aktivnější hvězdy [a] to, co se od nich naučíme, můžeme použít na Slunce.“

Vstupte do EK Draconis. Hvězda je stará svižných 50 až 125 milionů let a může nabídnout pohled na to, jak mohlo Slunce vypadat před miliardami let.

Notsu a jeho tým pozorovali EK Draconis od ledna do dubna 2020 s využitím pozorování pozemních teleskopů a také družice NASA Transiting Exoplanet Survey Satellite. Dne 5. dubna se hvězda rozzářila velkým superúplňkem. Krátce poté vědci zaznamenali výrazný posun ve vlnových délkách světla zachyceného teleskopem. „Z toho můžeme usoudit, že velké množství plazmatu se od hvězdy pohybuje směrem k nám,“ říká Notsu.

On a jeho kolegové odhadli, že bublina plazmatu se pohybuje rychlostí až zhruba milion kilometrů za hodinu a má hmotnost desetkrát větší než největší výtrysky z našeho Slunce.

Přestože jsou výsledky zajímavé, říká Rachel Ostenová, astronomka z univerzity Johnse Hopkinse, „přesvědčivější by bylo více událostí… a možná více metod, které ukazují takovéto výsledky.“

V budoucnu Notsu a jeho kolegové plánují pátrat po dalších hvězdných vzplanutích a sledovat, co se děje s plazmou, když se vzdaluje od povrchu své hvězdy. „Zjistili jsme pouze počáteční fázi,“ říká. „Nevíme, jak se vyvíjela.“

Přesto říká, že koronální výtrysk hmoty, který se svým týmem pozoroval, může vědcům pomoci pochopit, jak se tyto bouře vyvíjejí u vzdálených hvězd a našeho Slunce. Je možné, že plazma vyvržená z dávného Slunce poškodila atmosféru Marsu, která je dnes mnohem řidší než atmosféra Země, spekuluje Notsu.

Hvězdné bouře mohou mít velký vliv na to, zda se planeta stane obyvatelnou, říká Osten. Pokud se plazma dostane do magnetického pole planety, mohou její destruktivní účinky způsobit, že atmosféra bude zranitelná vůči silnému ionizujícímu záření.

To, že je kapka plazmatu vymrštěna od hvězdy, však neznamená, že zasáhne některou z planet obíhajících kolem této hvězdy, uznává Osten. Přesto říká, že výtrysky koronální hmoty zdůrazňují, jak důležité je při hledání mimozemského života brát v úvahu, co se děje za atmosférou potenciální planety podobné Zemi.

„Tento směr zkoumání nám říká, že je to všechno propojené,“ říká. „Nemůžete se soustředit jen na planety, musíte pochopit i hvězdy, protože ty jsou důležitou ingrediencí v tomto receptu na to, co může vytvořit život.“

Zdroj: Popular Science