Umírající hvězda nemá se svým okolím slitování. Astronomové učinili historické pozorování
Fenomén kanibalismu spočívá v pojídání zástupců vlastního druhu a vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles prokázali, že se s ním můžeme setkat i světelné roky od naší planety, píše server Hubblesite.
Jak vysvětlují, je to poprvé, kdy byl pozorován bílý trpaslík, který spotřebovává jak kamenný kovový materiál, pravděpodobně z blízkého asteroidu, tak led, který může pocházet z objektů podobných těm, které se nacházejí v „našem“ Kuiperově pásu. Začněme však od začátku.
Bílý trpaslík neboli umírající hvězda.
Bílí trpaslíci jsou objekty, které se podobají mrtvým hvězdám. V průběhu vývoje, přesněji řečeno po ztrátě paliva, došlo k odhození jejich vnějších vrstev a zůstalo jen relativně malé, ale velmi husté a hmotné jádro. Ještě nikdy předtím nebyli vědci schopni pozorovat, jak bílý trpaslík absorbuje (tzv. akrece) hmotu z vnitřních i vnějších oblastí svého systému.
Průlom přinesla studie bílého trpaslíka G238-44, který je od nás vzdálen asi 86 světelných let. Výzkumníci vzali v úvahu archivní i novější údaje a dokázali odhadnout, čím se tento objekt „živí“. Lepší pochopení tohoto jevu by mělo vést k dokončení historie celé Sluneční soustavy, v níž se původně ledové objekty pravděpodobně srazily se suchými, kamennými planetami. Do této skupiny patřila i Země, která mohla tímto způsobem získat vodu, která je dnes k dispozici.
Složení hmoty detekované v G238-44 naznačuje, že takové ledové zásobárny vody mohou být v planetárních systémech běžné. Jak astronomové zjistili, během 100 milionů let od vzniku bílého trpaslíka je hvězda schopna současně zachycovat a pohlcovat hmotu z blízkého pásu asteroidů a ze vzdálených oblastí podobných Kuiperovu pásu. Ta se rozprostírá ve Sluneční soustavě za oběžnou dráhou Neptunu a je tedy extrémně tmavá a chladná.
Vědci, kteří případ zkoumají, vzali v úvahu mimo jiné dusík, kyslík, hořčík, křemík a železo, které tvoří atmosféru bílého trpaslíka. Detekce železa ve velmi vysokém množství poskytuje důkaz o kovových jádrech terestrických planet, jako je Země, Venuše, Mars a Merkur. Překvapivě vysoká koncentrace dusíku zase ukazuje na přítomnost ledových objektů. To nám dává tušit, jaký osud může čekat celý náš systém.
Nepříliš optimistická vize budoucnosti sluneční soustavy
Přibližně za 5 miliard let se Slunce může proměnit v červeného obra a zničit Zemi a další planety ve vnitřní sluneční soustavě, jako je Merkur, Venuše a Mars. Oběžné dráhy objektů v hlavním pásu asteroidů naší soustavy zase budou vystaveny gravitačním poruchám od Jupiteru nebo začnou padat na povrch umírajícího Slunce. Myslím, že nikdo z nás by to nechtěl zažít.
Zdroj: hubblesite.org