Mohou želvy opravdu dýchat zadkem?

Možná jste slyšeli podivnou fámu, že želvy mohou dýchat zadečkem. Je to ale pravda? Každý ví, že většina savců dýchá ústy a nosem. Žáby však mohou dýchat kůží. Ale co želvy? Jak tito živočichové s tvrdým krunýřem získávají kyslík?

Technicky vzato želvy nedýchají zadkem. Je to proto, že želvy ve skutečnosti nemají zadek, ale víceúčelový otvor zvaný kloaka, který slouží k pohlavnímu rozmnožování a kladení vajec a také k vylučování odpadních látek. Želvy však provádějí proces zvaný kloakální dýchání, který by se dal v méně odborném smyslu interpretovat jako „dýchání zadkem“, jak píše server Live Science.

Při kloakálním dýchání čerpají želvy vodu kloakálními otvory do dvou váčkovitých orgánů zvaných burzy, které fungují jako vodní plíce, který se kloakálním dýcháním intenzivně zabýval. Kyslík ve vodě se pak šíří přes papily, malé struktury, které lemují stěny burz, do krevního oběhu želvy.

Kloakální dýchání je však ve srovnání s běžným aerobním dýcháním velmi neefektivní ,a všechny želvy mají také schopnost dýchat vzduch plícemi mnohem snadněji. V důsledku toho se s kloakálním dýcháním setkáváme pouze u malého počtu sladkovodních druhů, které se spoléhají na tento neortodoxní způsob, aby překonaly problémy, jimž čelí v jedinečných prostředích, kde je obtížné dýchat vzduch, jako jsou rychle tekoucí řeky nebo zamrzlé rybníky.

Kloakální šampioni

Hlavní skupinou želv, která skutečně zvládla kloakální dýchání, jsou želvy říční. Na celém světě existuje asi tucet říčních želv, které dokáží správně využívat kloakální dýchání, z nichž asi polovina žije v řekách v Austrálii. Patří mezi ně želva Mary River (Elusor macrurus) a želva bělolící (Elseya albagula), řekl Franklin.

Některé druhy říčních želv jsou však v kloakálním dýchání mnohem lepší než jiné. Nesporným šampionem je australská želva Fitzroyova (Rheodytes leukops), která dokáže kloakálním dýcháním získat 100 % energie. To jim umožňuje zůstat pod vodou po neomezenou dobu.

U všech ostatních druhů však kloakální dýchání pouze prodlužuje dobu, po kterou mohou zůstat pod vodou, než se musí vynořit na vzduch. Například místo toho, aby se potápěli pod vodou 15 minut [při zadržování dechu], mohou zůstat pod vodou několik hodin.

Uvíznutí pod ledem

V Severní Americe žije také asi šest nebo sedm druhů hibernujících sladkovodních želv, které jsou schopny omezenější formy kloakálního dýchání. Tyto druhy, jako například želva ontarijská (Emydoidea blandingii), tráví měsíce uvězněné pod vrstvami ledu, které v zimě pokrývají rybníky. Některé z těchto želv jsou pod ledem i více než 100 dní, aniž by se mohly nadechnout.

Nicméně kloakální dýchání, které vykazují hibernující želvy, je mnohem méně komplexní než to, kterého jsou schopny říční želvy. Namísto aktivního čerpání vody do burz, jak to dělají jejich příbuzní žijící v řekách, přijímají hibernující želvy kyslík, který pasivně difunduje přes kůži v burzách. Tento proces se podobá spíše kožnímu dýchání, kdy kyslík difunduje přes kůži živočicha, což se děje u obojživelníků, plazů a v omezené míře i u některých savců včetně člověka.

Zdroj: livescience.com, Wikipedia