Za socialismu to byla pochoutka ve školce. Dnes se nám z toho dělá zle a nedali by vám to ani ve vězení. Pamatujete si to ještě?

Vzpomínky na školní stravování v době socialismu jsou směsicí nostalgie a nevyřčeného děsu. Některé pokrmy si pamatujeme s láskou, jiné bychom raději zapomněli. Tehdejší péče o dětskou výživu měla svá specifika, která dnes působí až neuvěřitelně.

Co tehdy bylo považováno za zdraví prospěšné a povinné, by dnes neprošlo ani v nejnižších standardech stravování. Jedna „pochoutka“, na kterou mnozí neradi vzpomínají, se stala symbolem tehdejších kompromisů mezi ideály a realitou.

Reálně nikdo moc nehlídal, co se v jídelnách vařilo

Školní mléčný nápoj, podávaný v plastových kelímcích, měl v socialistickém Československu plnit roli důležitého zdroje vápníku a bílkovin pro děti. Skutečnost ale často působila opačně. Nápoje byly kyselé, nepříjemné chuti a měly zvláštní aroma, které nedokázalo zamaskovat základní problém: nekvalitní zpracování a špatné skladování. Obsah kelímků spíše připomínal zkyslé mléko nebo podmáslí a konzumace vyžadovala značné přemáhání. Ani snaha o dochucení kakaem nebo vanilkou na situaci mnoho nezměnila.

Kvalita potravin v tehdejším režimu byla formálně hlídaná, ale v praxi často selhávala. Šlo především o to naplnit plánované kvóty, a nikoli o skutečnou zdravotní nezávadnost. Hromadná výroba a nedostatečné technologie vedly k tomu, že mléčné nápoje se kazily dřív, než dorazily do školních jídelen. Reklamace byly formální záležitostí a nespokojenost spotřebitelů zůstávala bez odezvy.

Pamatujete si na plastové kelímky s bílou tekutinou?

Dnes by podobný produkt nejenže okamžitě skončil v laboratorní kontrole, ale pravděpodobně by se vůbec nedostal do oběhu. Moderní legislativa stanovuje přísné hygienické normy, které musí splnit nejen potraviny pro děti, ale i ty, které se podávají například ve vězeňských zařízeních. Vězni v České republice mají nárok na stravu odpovídající zákonem stanoveným výživovým hodnotám a hygienickým požadavkům. Jídelníček zahrnuje čerstvé mléčné výrobky, ovoce a základní živiny, přičemž kontrola kvality je pravidelná a důsledná.

Je tedy ironické, že to, co bylo kdysi považováno za nezbytnou součást dětského jídelníčku, by dnes nesplnilo ani minimální podmínky na potraviny podávané v nejpřísněji kontrolovaném prostředí. Pamětníci si však tento zážitek nesou v paměti dodnes: kyselé plastové kelímky plné „zdraví“, které by dnes nikdo dobrovolně nepozřel.

Aby byly děti zdravé

V období socialistického Československa nebyly děti odkázány pouze na vlastní svačiny přinesené z domova. Stravování ve školách zahrnovalo i státem organizované programy, mezi nimiž významné místo zaujímal projekt „Mléko do škol“. Jeho cílem bylo podpořit zdravou výživu dětské populace a současně zvýšit spotřebu mléčných výrobků v rámci národní ekonomiky.

Distribuované mléko bylo baleno převážně do skleněných lahví nebo do plastových sáčků, kterým se hovorově přezdívalo „igelitové vemeno“. Mléko ze skleněných lahví mělo na povrchu často vrstvu smetany, která vznikala přirozeným usazením tukové složky. Vedle standardního neochuceného mléka bylo příležitostně součástí distribuce také ochucené varianty, například kakaové mléko. Manipulace se sáčkem vyžadovala určitou míru zručnosti, aby nedošlo k vylití obsahu. Prázdné plastové sáčky byly často využívány k improvizované zábavě, například nafukováním a praskáním.

JOVO koktejly, které dětem za dob socialismu příliš nechutnaly, se vyráběly hlavně ze zakysaného mléka. Vedle nich existovaly také neochucené Biokysy, což byl rovněž mléčný nápoj, tentokrát bez příchutě a s výrazně nakyslou chutí. Vzhledem k podobnosti obalů bylo nutné rozlišovat jednotlivé produkty, aby nedocházelo k záměně.