Zadek z něj byl naklepaný jako řízek a rámus dělal jako tank. Češi tohle auto milovali a se sentimentem na něj vzpomínají dodnes

Tenkrát šlo o velkou parádu. Když mladoboleslavská automobilka v 60. letech minulého století dokončovala tento model, všichni se třásli očekáváním. A že se jednalo vlastně o úplně obyčejné auto, které bylo paradoxně i dost nepohodlné? Nevadí. Tento druh vozu si totiž u nás oblíbili prakticky úplně všichni. Dnes už sice patří leda tak do muzea, Češi na něj ale s úsměvem vzpomínají dodnes.

Pro starší generace se jedná o symbol dětství. Šlo o první masově dostupné auto rodinného typu, a tak se nebylo čemu divit, že ho kdysi po uvedení na trh chtěl každý. Ikonické škodovky si tehdy absolutně podmanily veřejnost, přitom šlo o automobil nižší třídy. Na druhou stranu to byl ale dostupný kousek, který lidé milovali. A nebyla to žádná vymoženost. Přestože vás po jízdě v něm bolel zadek z neustálého drncání na nepohodlných sedačkách a bylo fakticky nemožné ignorovat hlučný křik motoru, tuzemská společnost na toto auto nedala dopustit. Jezdili jste v něm i vy?

Automobilový průkopník

Poprvé se začalo vyrábět v roce 1964, loni tedy model oslavil krásných 60 let od vzniku. Škoda 1 000 MB tenkrát sehrála v historické tradici české automobilky klíčovou roli. Legendární „embéčko“ totiž změnilo styl a vývoj automobilů. Byl to první typ vozu vyráběný sériově a se samonosnou karoserií. Zároveň oplýval revoluční novinkou – auto neslo koncepci „vše vzadu“, což znamenalo, že motor a pohon zadní nápravy byly umístěny v zadní části auta. Úložný prostor se naopak nacházel vpředu. Maximální rychlost činila 120 km/h a spotřeba okolo 7,5 l na 100 km. Hromadná výroba modelu se podílela na masové motorizaci Československa.

První pokus nevyšel

První prototyp přitom vznikl ještě o rok dříve, tedy v roce 1963. Škoda 1 000 MB kombi byla zkonstruována na základě prototypu sedanu. To se ale ukázalo jako extrémně nepraktické, protože technika vhodná pro sedan nebyla vhodná pro vůz typu kombi. Motor se do zadní části auta téměř nevešel, a tak musel být otočen. Tím sice zabíral méně prostoru, v případě poruch bylo nicméně náročné se k němu dostat. Aby toho nebylo málo, motor se při testování neustále přehříval. Není se tedy čemu divit, že se tento model nakonec nikdy sériově nevyráběl. Po několika úpravách to do masové výroby o rok později dotáhla klasická Škoda 1 000 MB.

S problémy se počítalo

Embaso, jak se autu také přezdívalo, přitom vůbec nebylo nijak extra skvělé, ačkoliv se po uvedení na trh těšilo popularitě. Auto mělo špatné pérování a nepohodlná sedadla, pasažéři tak během cesty neustále drncali po tvrdém povrchu a po delších cestách měli zadek naklepaný jako vepřové řízky. Jak již bylo zmíněno, zadní motor konstantně vydával hlasitý zvuk, který si užili právě cestující sedící na zadních sedačkách. Kritice čelily i vysoko položené pedály, které byly pro mnoho řidičů nekomfortní. Vůz měl bohužel i vysokou poruchovost, a to především u prvních vyrobených ročníků. Vysloužil si proto nelichotivou přezdívku „tisíc malých bolestí“. Říkalo se mu také „DoDo“, což byla zkratka pro „dodělej doma“. Lidé holt počítali s tím, že je po jeho koupi čekají drobné domácí opravy.

Téměř půl milionu

Auto se pyšnilo charakteristickým tzv. „širokým úsměvem“ na přední masce – šlo o chromovaný ovál okolo rezervního víka. Ten zasahoval do bočních směrovek a jeho horní část tvořila hranu zavazadlového prostoru. Zadní sklo automobilu bylo zaoblené. Vůz se vyráběl ve čtyřdveřovém provedení, byl 4 170 mm dlouhý a 1 620 mm široký. Jednalo se o čtyřválec, manuální převodovka měla čtyři rychlostní stupně a samozřejmě zpátečku. V roce 1966 se auto dočkalo modernizace, částečně i díky častým stížnostem na nejrůznější vyskytující se problémy. Poslední upgrade přišel v roce 1968, o rok později už se škodovka přestala vyrábět. Celkem se zhotovilo 443 141 kusů.

Vzpomínky zůstanou

O oblíbenosti tohoto automobilu svědčil i fakt, že zhruba polovina všech vyrobených modelů této řady putovala do zahraničí. Zbytek zůstal doma a proháněl se po našich silnicích. I přes prvotní, stále se opakující problémy si „embéčko“ získalo česká srdce. Naši rodiče a prarodiče na něj dodnes vzpomínají s nostalgií. Pro nespočet z nich se totiž jedná o jejich vůbec první automobilové vzpomínky. Je dost možné, že v embasu brázdili křížem krážem republiku a vydávali se na první výlety a dovolené. Z dnešního pohledu už jde sice o krám, který by dlouhodobě nikdo řídit nechtěl. Nicméně ve vzpomínkách jejich vlastníků bude mít vždy speciální místo.