Dnešní mladí si klepou na čelo. V tomhle autě by nejeli, ani kdyby museli. My v něm strávili dětství a byli šťastní

Když dnes omladině ukážete starou Škodu 105 nebo 120, většina z nich se jen pobaveně usměje, někteří si možná zaklepou na čelo a ti odvážnější prohlásí, že by do takového auta nesedli „ani za zlaté prase“. Pro generaci, která vyrůstala v době airbagů, ABS, dětských autosedaček a povinných pásů na všech sedadlech, je představa cestování ve „stodvacítce“ něco mezi dobrodružstvím a šílenstvím.

Jenže my, kteří jsme v těchto autech strávili dětství, na to vzpomínáme s nostalgií a úsměvem. Byli jsme šťastní, i když jsme o bezpečnosti tehdy měli jen mlhavé představy.

Škodovka 105 nebo 120 byla symbolem československých silnic sedmdesátých a osmdesátých let. Bylo to auto, které si pořizovaly rodiny, jezdilo se s ním na dovolenou k moři, na chalupu i na nákupy. Většina z nás si pamatuje, jak jsme se na zadních sedadlech tísnili se sourozenci nebo kamarády, bez pásů, bez podsedáku, jen tak – a v lepším případě jsme měli na klíně deku nebo plyšáka. Dnes by to bylo nemyslitelné, tehdy šlo o běžnou praxi.

Svět byl tehdy někde úplně jinde…

Bezpečnost byla v té době tak trochu jiná kapitola. Škoda sice se „stopětkou“ a „stodvacítkou“ přinesla oproti předchozím modelům některá vylepšení – například deformační zóny vpředu i vzadu, bezpečnostní hřídel volantu nebo přesunutí palivové nádrže z rizikového místa vpředu pod zadní sedadla, což mělo snížit riziko při čelním nárazu. Přesto byla bezpečnostní výbava podle dnešních měřítek minimální. V základní verzi chyběly i takové samozřejmosti, jako jsou madla ve dveřích nebo stahovací zadní okna, o airbazích nebo ABS nemluvě.

A co bezpečnostní pásy?

Ve většině „stodvacítek“ byly vpředu statické dvoubodové nebo tříbodové pásy, které si každý musel ručně utáhnout a nastavit. Pásy vzadu? Ty byly v lepším případě za příplatek, v horším vůbec. Mnoho rodin pásy na zadních sedadlech nikdy nevidělo a děti cestovaly volně, často i v leže nebo kleče, aby měly lepší výhled z okna. Dětské autosedačky byly v Československu v podstatě neznámým pojmem, děti se vozily na klíně, v náručí, nebo prostě seděly na sedadle, někdy i vpředu vedle řidiče.

Když se dnes podíváme na statistiky a crash testy, je jasné, že tehdejší auta byla v porovnání s dnešními vozy výrazně méně bezpečná. Chyběly nejen airbagy, ale i výztuhy ve dveřích, hlavové opěrky, napínače pásů. Při nehodě byla šance na vážné zranění mnohem vyšší, přesto jsme v těchto autech cestovali napříč republikou, někdy i do zahraničí, a nikdo neměl pocit, že by bylo dítě nedostatečně chráněné. Hlavní bylo, že jsme byli všichni spolu a mohli jet na výlet.

Dnešní mladí by se asi divili i dalším „vymoženostem“ tehdejších aut. Topení, které začalo fungovat až po deseti kilometrech, a v zimě jsme si v autě dýchali na ruce, abychom je rozmrazili. Okna, která se mlžila a musela se škrábat i zevnitř. Zadní okna, která nešla stáhnout, takže v létě bylo v autě jako v sauně. A když přišla bouřka, někdy se dovnitř dostala voda i přes zavřená okna. Přesto jsme byli šťastní, protože auto znamenalo svobodu, možnost cestovat, poznávat nové věci a být s rodinou.

Dnes je bezpečnost na prvním místě. Děti musejí být v autosedačce, připoutané tříbodovým pásem nebo systémem ISOFIX, a rodiče pečlivě vybírají sedačku podle váhy a výšky dítěte, testují ji v obchodě a kontrolují, zda splňuje všechny normy. Zadní pásy jsou samozřejmostí, airbagy chrání posádku ze všech stran a moderní asistenti hlídají, aby auto nevybočilo z pruhu nebo samo zabrzdilo v krizové situaci. Dokonce mrtvý úhel už dnes v moderních autech není tak mrtvý, jak býval! Ochrana dětí je dnes zásadní a málokdo by riskoval jízdu bez správného zádržného systému.

Přesto se najde mnoho těch, kteří na „stodvacítku“ vzpomínají s láskou. Byla to doba, kdy se tolik neřešily předpisy, ale spíš zážitky. Kdy jsme na zadním sedadle hráli hry, zpívali písničky a těšili se na každé zastavení u pumpy. Byli jsme šťastní, protože jsme byli spolu, a auto bylo ztělesněním dobrodružství, ne jen dopravním prostředkem.

Dnešní mladí si možná klepou na čelo, ale my víme své. Škoda 105/120 byla součástí našeho dětství, symbolem doby, kdy se cestovalo srdcem a ne hlavou. Možná nebyla nejbezpečnější, ale byla naše. A na to se nezapomíná.