Bývalý vědec NASA tvrdí, že žijeme v Matrixu. Podívejte se na jeho důkazy

Campbell věří, že naše realita funguje podobně jako videohra. Když něco nevidíme, nemusí to ve skutečnosti ani existovat. Jakmile se na to ale zaměříme, „simulace“ se okamžitě přizpůsobí a zobrazí to, co je potřeba. Tímto způsobem prý vesmír šetří energii – zobrazí jen to, co je nutné. Pro lepší představu: představte si, že hrajete hru, kde se nový prostor načítá jen v momentě, kdy k němu přistoupíte.

Campbellova teorie je tak odvážná, že k jejímu otestování založil neziskovou organizaci CUSAC (Centrum pro sjednocení vědy a vědomí) a spojil se s týmem vědců na Kalifornské státní polytechnické univerzitě. Jejich experimenty mají údajně přinést první vědecké důkazy, že žijeme v simulaci. Ale jak to vlastně plánují dokázat?

Experiment inspirovaný „kvantovou magií“

Aby vědci tuto teorii otestovali, rozhodli se využít kvantovou fyziku, konkrétně tzv. „dvouštěrbinový experiment“. Tenhle experiment je zajímavý, protože ukazuje, že částice (například fotony) se chovají jinak, když je někdo pozoruje. Když se na ně nikdo nedívá, pohybují se jako vlny. Ale když je někdo sleduje, najednou se chovají jako pevné částice.

Campbellova verze tohoto experimentu je založena na myšlence, že pokud nežijeme ve skutečném vesmíru, ale v simulaci, tato „simulace“ by měla ukazovat věci jen tehdy, když jsou pozorovány. Jinými slovy, svět kolem nás „naskočí“ jen, když ho někdo skutečně sleduje. Pokud by tedy vědci dokázali, že se informace objevují jen při pozorování, znamenalo by to, že realita se „generuje na míru“ – podobně jako v počítačové hře.

Pět kroků k prolomení „matrixu“

Campbell se rozhodl vytvořit celkem pět experimentů, které mají prověřit, zda se vesmír chová jako simulace. První experiment už běží a vědci pečlivě sledují, jak se kvantové částice chovají, když nejsou pozorovány. Kromě dvouštěrbinového experimentu plánují další testy, kde se budou snažit „překvapit“ samotnou simulaci a přinutit ji k tomu, aby „přiznala barvu“.

Například jeden z experimentů zahrnuje uchování informací na USB discích, které jsou pak náhodně zničeny. Výzkumníci zkoumají, zda tato ztráta informace nějak ovlivní, co se odehrává v simulaci. Pokud by se ukázalo, že simulace reaguje na ztrátu dat určitým způsobem, mohlo by to být považováno za důkaz, že „realita“ je jen výsledkem „výpočtů“.

„Účastnický vesmír“

Campbell tuto myšlenku popisuje jako „účastnický vesmír“ (Participatory universe) – realita, která existuje pouze tehdy, když je pozorována, a my všichni jsme v ní jako hráči. Bez našeho vědomí by vesmír neexistoval. Podobně jako videohra neexistuje bez hráče, ani naše realita nepotřebuje energii existovat, když se na ni nikdo nezaměřuje.

Je to šílená myšlenka, ale Campbell není sám. Teorie simulace má své fanoušky i mezi dalšími fyziky a filozofy, kteří spekulují, že jednou pokročilé civilizace vytvoří simulace tak dokonalé, že jejich obyvatelé nebudou schopni poznat, že jejich svět není skutečný.

Reakce na Campbellovy experimenty jsou různorodé. Někteří si myslí, že je to skvělá a fascinující cesta k odhalení pravdy o vesmíru, jiní jsou skeptičtí. Na internetových fórech se často objevuje argument, že pokud bychom opravdu žili v simulaci, „programátoři“ by udělali vše proto, aby výsledky experimentů byly negativní – tedy aby jsme nikdy neodhalili pravdu.

Výsledky Campbellových experimentů pravděpodobně změní náš pohled na realitu, ať už budou jakékoli. Pokud se mu podaří prokázat, že jsme skutečně „hráči“ v simulaci, mohlo by to zásadně změnit naše vnímání vědomí, existence a našeho místa ve vesmíru.

Zatím si ale budeme muset počkat. Campbellovi experimenty teprve začínají a cesta k odhalení „matrixu“ je dlouhá. Ať už je výsledek jakýkoli, jedno je jisté: otázky o tom, zda je náš svět skutečný, budou lidi fascinovat ještě dlouho.